Franz Kafka - Proces

Je obyčejné ráno, bankovní úředník Josef K. slaví své třicáté narozeniny a už brzy by se měl začít chystat do práce. Jeho rutina je však narušena přítomností cizích osob u něj v bytě, které se tam vetřely s úkolem zatknout jej, respektive informovat ho o skutečnosti, že byl zatčen a vede se proti němu proces. Podrobnosti mu však nikdo nedokáže sdělit. Dokonce to vypadá, že nikdo nic neví.

K. si nejprve myslí, že si z něj někdo vystřelil, teprve později se začne pídit po tom, co se vlastně děje, ovšem bez uspokojivějších výsledků. Zdá se, že všichni okolo vědí, že je s ním veden proces, nikdo mu však nedokáže říct, z čeho je obviněn nebo jak by měl dál postupovat. Místo toho se dozvídá prázdné a banální fráze, které mu nijak nepomáhají, a propadá se do kruhu bizarních setkání s bizarními lidmi, kteří by mohli být schopni něco pro něj udělat, ale ve skutečnosti pouze vedou prázdné řeči a skutek utek.

Kafkův asi nejslavnější román zůstal, podobně jako většina jeho próz, nedokončený a do finální podoby ho uspořádal Max Brod. Přestože text má jistou elementární logiku, není jisté, že přesně v této podobě jej Kafka zamýšlel. Ani nemluvě o tom, že vlastně vůbec nechtěl, aby text spatřil světlo světa, to se jen jeho přítel rozhodl ignorovat jeho poslední přání. Bez ohledu na skutečnost, že finální podoba románu je tak trochu záhadou, nabízí vhled do Kafkova vnitřního světa a i po sto letech od vydání množství zajímavých interpretací.

Zásadním prvkem románu je jeho absurdita a jistá snová logika pro Kafku tak typická. Nic z toho, co se v románu děje, vlastně nedává smysl, přesto se všechny postavy chovají, jako by se nic zvláštního nedělo. Vzduch se mění v čím dál zatuchlejší, chodby se protahují donekonečna, objevují se náhodné dveře na zcela nepravděpodobných místech, denní doba se proměňuje jako lusknutím prstu... Elementární logika příběhu je logikou snu, v němž se na sebe vrství stále absurdnější a nepravděpodobnější situace, ale nikdo se nad nimi nepozastavuje, protože tak to přece funguje, tedy není důvod proti tomu jakkoliv bojovat. A hlavní hrdina na vše přistupuje a trpně to přijímá, přestože celý okolní svět jako by se ho snažil přesvědčit, ať se vzepře a jedná.

Existuje spousta interpretací z pera literárních vědců, v nichž se zamýšlí nad tím, proč Kafka Proces vlastně napsal a co se jím pokoušel sdělit. Může totiž jít stejně dobře o kritiku přebujelé byrokracie tehdejšího Rakouska-Uherska jako o alegorii hledání cesty k bohu v rámci velmi komplikovaného a nejasného vztahu, který k němu autor měl. Příběh má nesmírně temnou, ponurou atmosféru, která v sobě však nese i nádech jisté ironie, a ve své absurditě je až komický. Kafkův styl je nicméně velmi hutný. Autor se vyžívá v dlouhých odstavcích a rétorických kudrlinkách, jeho postavy hodně mluví, ale jen málokdy spolu vedou dialog. Obvykle spíše prostřednictvím dlouhých monologů prezentují některou ze svých absurdních teorií a v rámci jediné věty se dovedou dokonale popírat a protiřečit si.

Proces je román, který vám dost možná poleze na nervy - ať už tím, jak je napsaný, nebo tím, jak moc nedává smysl. Pokud ovšem přistoupíte na jeho absurditu a snovou logiku, můžete si ho mimořádně užít. Kafka zde vytváří svébytný svět inspirovaný starou Prahou, kterou velmi dobře znal, veškeré reálie však rozmazává a pokřivuje, takže se ocitáme ve zvláštním bezčasí a vzduchoprázdnu. Není řečeno, kdy a kde se příběh odehrává, pouze to, že události jsou rámovány jediným rokem života Josefa K. Nemáte-li s Kafkou dosud žádnou zkušenost, může vám chvíli trvat se do knihy ponořit, možná ji ve výsledku budete nenávidět, ale minimálně vyzkoušet byste ji měli. V mnoha ohledech je totiž naprosto geniální, ani nemluvě o tom, kolik úvah a diskuzí dovede podnítit.