Markéta Hejkalová - Dům pod náměstím

Jediná budova a čtyři století dějin. Malé městečko kdesi na Vysočině, které je zajímavé snad jenom tím, že se tady pěstují brambory, a jeden dům, v jehož stěnách už se odehrála celá řada příběhů. Sloužil jako dílna, manufaktura, obchod... Jak šly kolem dějiny, jeho obyvatelé se proměňovali, dům však zůstával a zpětně může vyprávět, co všechno jej postihlo. Jako koncept je to rozhodně zajímavé, autorka bohužel nedokázala nabízený potenciál vytěžit.

Román se odehrává v poměrně dlouhém časovém období, protože reflektuje celou dobu existenci domu postaveného v centru města. Vypravěčem je, alespoň zpočátku, přímo dům, který se vyjadřuje ke svým obyvatelům, a nejen že vypráví jejich příběhy, ale nebojí se ani kritických poznámek na jejich adresu. Jak však příběh pokračuje dál směrem k současnosti, tato rovina se čím dál více vytrácí a i dům sám jako by hrál čím dále menší roli, protože už nejsou popisovány osudy jeho, nýbrž spíše osudy postav, které jsou s ním nějakým způsobem spojené.

Autorka připravuje jakýsi průlet dějinami, zmiňuje všechny významné historické události, ovšem největší pozornost věnuje 20. století a době relativně nedávné. Dějiny jí navíc slouží pouze jako kulisa, protože tím hlavním, co zachycuje, jsou lidské osudy. V důsledku toho však velmi záhy opouští svou původní vyprávěcí koncepci, kdy na pozici vypravěče stojí dům. Zatímco v úvodních kapitolách mu ještě skutečně dává hlas a nechává jej vyjadřovat se k tomu, co se s ním děje, čím dále románem postupujete, tím víc se osobnost domu rozplývá a objeví se už jenom občas v letmých záblescích, spíš aby se neřeklo, než protože by to bylo nutné.

Na zhruba dvě stě padesáti stranách se objevuje značné množství postav, kvůli omezenému rozsahu však čtenář nemá šanci poznat je do hloubky. Jedná se o mozaiku složenou z jednotlivých střípků, která nicméně zůstává překvapivě povrchní. Autorka sice ukazuje, jak šly dějiny a jaké škody páchaly, zároveň ovšem nepřidává žádné konkrétnější téma. Její hrdinové se plácají ve svých životech, často zcela bezúčelně, nechávají se semílat okolnostmi a touží vymanit se z prostředí, v němž se narodili, zároveň však nemají představu, jak to udělat, často ani netuší, co by vlastně chtěli. Na dům, který by měl být hlavním hrdinou vyprávění, se přitom často zapomíná, takže postupně hraje roli pouze čím dál bezvýznamnější kulisy.

Většina románu je napsaná ve třetí osobě, zpočátku z pohledu domu, postupně spíše z pozice jednotlivých postav, v závěrečné třetině potom do hry vstupuje i první osoba. Autorka s vypravěči pracuje poněkud nahodile, není jasné, proč se v případě jedné z hrdinek rozhodla pro ich-formu ani proč se dům coby hlavní hrdina dostává stále více do pozadí. Text je poněkud strohý, ale čtivý a dobře napsaný, na některých místech však mírně drhne temporytmus a navzdory vcelku malému rozsahu působí jako celek zbytečně rozvlekle.

Dům pod náměstím má rozhodně velmi originální nápad, který však autorka nedokázala plně vytěžit. Chtěla vyprávět příběh domu jeho vlastními ústy, sklouzla však k průměrnému vyprávění o lidech ve vleku dějin. Na poměrně málo stran zasazuje příběhy mnoha generací napojených na městečko i jednu konkrétní nemovitost v něm, schází však výraznější téma. Postavy jsou navíc zachyceny zkratkovitě, povrchně, často bez hlubších vnitřních motivací. Skládá se mozaika maloměsta, v němž si všichni navzájem vidí do talíře, ani ta však není úplně uspokojivá. Z příběhu s velkým potenciálem tak bohužel zůstal solidně napsaný, ale vlastně ničím výjimečný román o lidech v proudu dějin, kteří se jím snaží nějak prodrat.