Ani ne tak román, jako moderní a svým vyzněním možná až modernistická próza. Není toho mnoho, co se dá o Gepardovi napsat, a proto budu i já, proti svému zvyku, ve svém hodnocení stručná.
Román sepsaný stárnoucím šlechticem, který se jeho prostřednictvím vrací do 19. století a osudného roku 1860, který přinesl Itálii a především Sicílii, kde se příběh odehrává, mnoho změn. Šlechta přestala hrát prim, k moci se dostali prozíraví a především bohatí neurození. Vše se zrychluje a mění, je třeba hledat kompromisy a naučit se žít v tom novém světě, kde tradice jako by víc neměly místo. Svět je jiný, nový, moderní. Staletí šlechtických titulů a vážených erbů pomalu mizí v propadlišti dějin a napříště po nich nezbude víc, než hořkosladká vzpomínka.
Celý příběh, pokud se vůbec příběhem dá nazvat, je prostinký. Jedná se o sled událostí, které rámují a dokreslují atmosféru doby. Nutnost pochopit, že to, co bylo, je dávno pryč. Nutnost udělat místo mladým a svěžím, nové generaci, která se umí chopit příležitosti. V celé knize se v podstatě nestane nic závažného. Na pozadí příběhu se odehrávají významné dějinné události, v popředí pak stojí stárnoucí šlechtic Salina, jehož svět se otáčí o 180° a on hledá nějaký nový smysl svého života, jehož by se zachytil.
Ve větší části jsou v Gepardovi zachyceny zcela banální a bezvýznamné situace - návštěvy, plesy, bankety... Okázalé slavnosti patřící staré době, minulosti, která postupně odplouvá. Jak si všichni uvědomují, Garibaldiho revoluce mnohé změnila. Ale šlechta jako by se ještě nechtěla rozloučit s dávnými časy hojnosti. Protože prohrát ve hře o postavení teď, znamená ztratit jej navždy.
V čele příběhu stojí kníže Fabrizio Salina, muž milující tradice a bolestně si uvědomující jejich ztrátu. Většinu svého času tráví uzavřen ve vlastním světě, přesto dokáže pochopit měnící se ovzduší ostrova. On jako starý bard už nemá šanci přizpůsobit se plně tomu, co přijde. Je příliš starý, příliš spjatý s tradicí. Nejvýstižněji to popisuje on sám:
"Jsem představitel staré třídy, nevyhnutelně zkompromitovaný s bourbonským režimem a spjatý s ním pouty slušnosti, když už pouta náklonnosti chybějí. Patřím k nešťastné generaci, která stojí na rozhraní mezi starou a novou dobou a cítí se nevolně v obou."
Kníže si uvědomuje, že vlastně nikam nepatří. I z toho důvodu dokáže pochopit a schválit měšťáky deroucí se do jeho rodiny jako sobě rovné. Přijme krásnou Angelicu, dceru muže, který nic neznamená, jako manželku svého synovce. Nemá na vybranou, nemůže jinak. Z vlastní potřeby i tlaku okolí se přizpůsobuje tomu, co se čeká. Netrpí iluzemi, netrpí předsudky. Přijímá svět. Takový jaký je, takový, do nějž nijak nezapadá.
Ale ve skutečnosti nejsou schopni se do nových poměrů naplno začlenit ani Salinovy děti, jeho synovec se svou snoubenkou, desítky dalších a mladších, kteří by měli změnu vítat. Všichni jsou Sicilané. Bouřliví a svázaní se svým ostrovem nepřetrhatelnými pouty. Žijí život, který neostrované jen těžko pochopí. Jsou sami sobě bohy.
Kniha je napsaná celkem čtivě, přestože spíše ve filozofické rovině. Lampedusa má tendenci vyprávět bez jakékoliv ucelené koncepce, což čtenáře mate a odvádí jeho pozornost. Je těžké se v množství metafor, symbolů a složitých úvah zorientovat v tom, co chtěl autor vlastně říci. Mnohdy je to tak tvrdý oříšek, že to snad ani on sám nevěděl. Některá souvětí i prosté věty znějí poněkud krkolomně, obsahují zdánlivě nesmyslná slova nebo absurdní smysl. Modernistický. Takový je jazyk Geparda, takový je román jako celek.
Nemohu případnému čtenáři říci razantně ne, nemohu však říci ani čisté ano. Svým způsobem je Gepard výbornou knihou. Víc než o příběh jde totiž o atmosféru. Vykreslení něčeho, co pozvolna ubíhá a mizí v nenávratnu. Jako život, který den po dni plyne k jasné smrti, tak i Gepard stránku za stránkou odhazuje své iluze a včleňuje se do moderního světa. Lampedusa chtěl popsat úpadek šlechtictví, snad probudit trochu nostalgie nad dobami dávno minulými. A povedlo se mu to. Gepard je vlastně prózou rezonanční. Probouzí v lidech emoce - lítost a především nostalgii. A uvědomění si vlastní smrtelnosti. Protože to, co Gepard nabízí především, je obraz konečnosti. Světa, který se mění rychleji, než se mu člověk dokáže přizpůsobit. Problém nesmírně současný.
Jednoduše řečeno, od Geparda nečekejte příběh, nečekejte od něj srdcervoucí drama ani nervy drásající napětí. Pokud po něm sáhněte, vciťte se do atmosféry. Autorovým záměrem totiž bylo nepochybně přimět čtenáře uvědomit si, že existují věci, které nás všechny přesahují. A my se jim někdy jen velmi těžce umíme přizpůsobit nebo je alespoň přijmout.
Žádné komentáře:
Okomentovat