Andrzej Sapkowski - Zaklínač III: Krev elfů

Geralt z Rivie vždy a za všech okolností brání spravedlnost, a přestože za své služby si nechává platit, nepřijme každou, jelikož jsou úkoly, které se jeho morálce vzpírají. Rozhodně neměl nikdy v plánu starat se o dítě, tím méně o dívku, když mu však osud přihraje do cesty malou Ciri, rozhodl se za ni přijmout zodpovědnost. A to navzdory tomu, že se tím jenom vystavuje většímu nebezpečí, než je pro něj obvyklé.

Během útoku na Cintru padly desítky lidí včetně vládkyně Calanthé a všeobecně se má za to, že ani princezna Cirilla vražedné běsnění nepřežila. Zemí se však šíří příběhy, že dívka zkáze přece jenom unikla a spojila se se zaklínačem, jemuž byla přislíbena sudbou. Někteří tomu věří, jiní to odmítají, přesto se zdá, že Geraltovi a jeho svěřenkyni jde někdo po krku. A i když zaklínač se sám o sebe vždycky nějak postará, bezpečí jeho svěřenky je pro něj prioritou.

Z nedostatku lepších míst odvede Geralt Ciri do zaklínačského hradu, kde se obvykle cvičí noví adepti. Dítě jakéhokoliv pohlaví se tady však neobjevilo už věky. Zdejší zaklínači tak úplně nevědí, jak si s dívkou poradit. Dělají sice v dobré víře všechno pro její výcvik, sotva však dokážou pochopit její specifické ženské požadavky. Nemluvě o tom, že Ciri není jen tak obyčejná a skrývá se v ní silný magický potenciál, který je třeba rozvíjet, jinak může ublížit sobě i ostatním. A existuje pouze jedna čarodějka dostatečně mocná na to, aby si s tím poradila.

Třetím dílem zaklínačské ságy otevírá autor hlavní příběh a začíná proplétat osudy Geralta, Ciri, Yennefer a dalších hrdinů, kteří jsou na ně nějak navázaní. Zároveň s tím však rozehrává taky komplikovanou politickou hru, protože do popředí se derou lidé bažící po moci, kteří se nebojí použít jakýchkoliv prostředků k jejímu dosažení. Příběh je však už na první pohled pouze úvodem, jelikož je v něm sice nastolena řada otázek, schází však uspokojivé odpovědi. Čtenář má sotva šanci seznámit se s postavami a pochopit, v jaké situaci se aktuálně nacházejí. O jejich povahách už ví mnohé z úvodních dvou povídkových sbírek, tady je však potkává za nových okolností. Jejich dobrodružství ovšem zatím stěží začalo, román je vlastně nenápadným prologem, který je chce rozestavit jako figurky na mocenské šachovnici.

Autor píše velmi čtivě a snaží se každého hrdinu definovat už jen jeho jazykem. Geralt je ve svých vyjádřeních extrémně úsporný, Ciri oproti tomu má tendence mluvit hodně stejně jako pěvec Marigold, naopak Yennefer promluví jenom tehdy, má-li co říct. Specifický druh mluvy mají však i příslušníci jiných ras, přičemž autor k jejich odlišení využívá nejrůznějších nářečí, do překladu se tak dostává například podivná českoslovenština trpaslíků. Celkový styl nezapře ironický nadhled, mnohdy také sarkasmus, postavy mají tendence se nejrůznějším způsobem špičkovat a provokovat, zároveň však mnohdy mluví v náznacích a věci nedoslovují, takže čtenář tápe a je nucen hádat, co se vlastně děje a dít bude.

Krev elfů je slibným úvodem do celé ságy, jelikož autor si v ní připravuje půdu pro další dobrodružství. Nedá se říct, že by byl příběh bohatý na akci (byť se jí nevyhýbá), a ani nejsou pevně ukotveny motivace všech postav, je však naznačena hlavní problematika spočívající v mocenském boji a touze najít a zničit, nebo si přinejmenším podrobit, princeznu Cirellu. Autor píše s humorem a nadsázkou, nebojí se vážné scény prokládat těmi odlehčenějšími, a přestože občas zakomponuje trochu výplňkovější obsah, čtenář se u něj vyloženě nenudí. Nezbývá než doufat, že v dalších pokračováních se některé věci více ozřejmí a vyprávění nabere větší dynamiku i ten správný spád.