Rozsahem nepříliš velká knížečka skrývající v sobě vcelku banální příběh. To vše na pozadí a v kulisách New Yorku. Věčného města, které neustále pulsuje životem probouzí v lidech to nejlepší i to nejhorší.
Těžko hádat, o čem Snídaně u Tiffanyho vlastně je. Příběh jako takový prakticky zaniká, a kdyby kniha nevyšla na konci padesátých let minulého století, dala by se snadno zařadit do postmodernistických kousků dnešní doby. Tím bychom jí však na druhou stranu přeci jen křivdili. Přestože děj je minimální, příběh má pevně danou strukturu. Autor nepřeskakuje od jedné věci k druhé, vypráví víceméně chronologicky i logicky. Bez zbytečných odboček a zastávek, skoro se zdá, že ho to ani nestojí žádnou námahu. Jako by se sám ocitl ve městě a jako mírně zaujatý pozorovatel popisoval, co se okolo něj děje.
V podstatě nejde o víc než vyprávění o obyčejné, a přitom nesmírně zajímavé dívce s žíhanými vlasy a měňavýma očima, která žije v bytě v jedné z chudších newyorských čtvrtí. Hlavou se jí honí řada bláznivých nápadů, na život si nevydělává zrovna počestně. Obvykle se nechává vydržovat jako luxusní společnice, nestydí se vzít od mužů peníze na taxík nebo nějaké jiné drobnosti, jen zřídkakdy však překročí pomyslnou hranici a pozve je do svého bytu.
Tajemná tvář krásné neznámé se odhaluje postupně. Nikdo o ní vlastně nic neví - odkud pochází, co je zač. O to překvapivější pak jsou odhalení, která postupem času vyplouvají na povrch. Všechny bláznivé nápady nasypané do jednoho obřího kornoutu pak vykreslují atmosféru celého příběhu. New Yorku roku 1943, kdy v Evropě zuří válka, ale Amerika zůstává na domácí půdě ušetřena. Právě a jedině v takovém prostředí se může odehrávat příběh tak banální a zároveň tak nesmírně vážný.
Hlavní hrdinka Holly Golightlyová je dívka světem protřelá s celou řádkou zkušeností. Je jí 19, a přesto se ochotně přiznává k číslu jedenáct, které vyjadřuje počet jejích milenců. Podle toho by se dalo soudit, že je lehce do větru, slušná společnost by ji neměla přijímat mezi sebe. Ve skutečnosti je však Holly nesmírně svéráznou osobností, která si vždy stojí za svým a umí se s životem poprat. Nebojí se neúspěchů, ani si je nepřipouští. Žije okamžikem. S každou novou situací se vyrovnává po svém. Což občas budí vlny nesympatií.
O Holly by se však nikdy nemluvilo, nebýt neznámého spisovatele, jehož jméno se za celou dobu nedozvíme, ale hrdinka mu říká Fred, který se rozhodne dívčin příběh zvěčnit. Holly vtrhne do jeho života jako uragán, nadělá v něm spoušť, a pak stejně nepozorovaně zase zmizí. Mladík je v podstatě neúspěšným pisálkem píšícím o ničem, jehož "dílka" se prosazují jen velmi špatně. Často se stává partnerem Hollyiných šílených a riskantních nápadů a je s podivem, že dokáže vyváznout se zdravou kůží.
A co desítky jiných, kteří všichni dokreslují osobnost krásné Holly Golightlyové? Každý z nich by si zasloužil zmínku, ale je jich příliš mnoho. Třeba zrzavý kocour, který nemá jméno, protože nikomu nepatří, ale dívku zbožňuje. Nebo starý vězeň, se kterým si hrdinka chodí čtvrtek co čtvrtek popovídat. A pak jsou tu muži, ženy a znovu muži, s nimiž Holly pojí neznámé pouto, kteří se namáčejí do oceánu jejích osudů a zase mizí, suší a netknutí.
Ale je ještě jeden hrdina, na kterého bych neměla zapomenout. New York! To zvláštní město rozkládající se na několika ostrovech pulzující životem v kteroukoliv denní i noční dobu. New York, v němž sídlí veškeré múzy, a přitom žije tolik ztroskotaných umělců. Kde jinde než právě tady, ve městě které je samo o sobě živou bytostí, by se mohly zrodit dva charaktery tak odlišné a přitom si svým způsobem velmi blízké.
Kniha je napsána ich-formou, a to nesmírně čtivě. Spisovatel, ač nepříliš známý a ve své době odsuzovaný, si dokáže hrát s jazykem jako málokdo. Kde by jiný potřeboval složitá souvětí, jemu postačí jednoduchá věta. Popisuje atmosféru doby i příběhu prostřednictvím banálních maličkostí, dodává příběhu tempo, ale nikdy nezastaví. Jeho vypravěčské schopnosti jsou tak výjimečné, že člověk občas přemýšlí, kde končí on a začíná hlavní hrdina.
Jazyk je víceméně prostý všech symbolů a metafor. Autor se vyjadřuje jasně, nesnaží se čtenáře zmást desítkami neznámých slov a polosmysluplných frází. Píše jednoduše, jako by tím chtěl naznačit, že přesně takový život je. Banální. A že velká slova nejsou nic než pozlátko. Píše tak, aby bylo jasně poznat, co chtěl říct. Možná právě díky tomu Snídaně u Tiffanyho za ta léta nezestárla ani o rok.
Capote je důkazem toho, že i na malém rozsahu se dá vytvořit velké dílo. Snídaně u Tiffanyho byla ve své době něčím novým a přelomovým, a přestože my žijeme v jiné době a jiném prostředí, dokážeme se vcítit do oněch dob, kdy ulicemi zazníval jazz a hrůzy zuřící války se zdály být neskutečně daleko.
Žádné komentáře:
Okomentovat