Malé ženy - nestárnoucí americká klasika, která se však v ucelené podobě dostala na pulty českých knihkupců teprve nedávno. Příběh sester Marchových je totiž jedním z amerických děl, které rozhodně stojí za přečtení. Žel bohu většina ženských autorek zpoza velké louže není u nás příliš dobře známá, a proto čtenářky mnohdy pohlížejí na jejich knihy s nedůvěrou.
Dopisy Malých žen, jak už název napovídá, jsou volným pokračováním slavného amerického románu. Osobně bývám vůči podobným počinům skeptická. Přeci jen autorky často dělí sto i více let, jejich pohled na svět je tedy zcela odlišný a stejné věci mohou vnímat různě. Příběh, který nově vznikne, tak má často s originálem pramálo společného. V tomto případě to však neplatí. Proč? Protože autorka nevypráví pokračování, ale zbrusu nový příběh...
V kulisách Londýna
Emma, Lulu a Sophie jsou tři moderní dívky žijící v současném Londýně. Jsou to sestry, ale to je taky to jediné, co mají společného. Emma je precizní, organizačně zdatná a šťastně zamilovaná. Má dlouhodobý vztah s mužem podobných vlastností, jako je ona sama, a plánuje s ním svatbu. Lulu úspěšně vystudovala biochemie, ale je si jistá, že věda není nic pro ni. Vlastně hledá sama sebe a pořádně neví, co od života čeká a co by chtěla dělat. A Sophie je prostě Sophie. Absolutně svá, lehce potrhlá a vášnivá herečka. Divadlo je její životní láskou, zato muži procházejí jejím životem bleskovou rychlostí. Nikdy o ně nemá nouzi a nikdy s žádným nevydrží dlouho.
A tyhle tři jsou prapravnučkami Jo Marchové, provdané Bhaerové. Rodinné historky z dob dávno minulých jsou oblíbeným námětem hovoru, i když nutno podotknout, že naše tři hlavní hrdinky z nich mají spíš legraci. A to hlavně proto, že žádná z nich jejich aktéry pořádně nezná. Jak by taky mohla, když žili před víc jak sto lety. Jenže jednoho dne se to změní.
Začalo to knížkou receptů
Lulu je vyslána na půdu, aby se poohlédla po kuchařské knize své prababičky. Podle slov její matky má být v knihovně nebo jejím těsném okolí. Pochopitelně že inkriminovaný svazek Lulu nenajde. Objeví však něco jiného a podstatně zajímavějšího. Dopisy. Celou sbírku dopisů své babičky Jo, které posílala svým třem sestrám. A právě díky této korespondenci začne Lulu postupně odhalovat, kdo její předkyně vlastně byla. Jaké měla touhy, sny, přání, jak spletitá byla její cesta za štěstím. A díky těmto dopisům, které zůstávají Luliným malým tajemstvím, začne dívka nalézat i sama sebe.
Dopisy Malých žen jsou čtením nesmírně příjemným. V podstatě jde o oddechovou romantickou knížku, která na čtenáře neklade velké nároky, dokonce ani není třeba znát originální předlohu. Autorka si z původního románu vypůjčila vlastně jenom postavy a některé události, které následně zpracovává formou dopisů. Pokud tedy Malé ženy znáte, můžete se na jejich příhody podívat z trochu jiné perspektivy. Všechno je zde totiž líčeno z pohledu Jo, která má na věci osobitý pohled. A je příjemné se podívat, jak na ni zapůsobily různé události v jejím životě.
Dopisy Malých žen jsou hlavně o rodině. O vzájemných vztazích, o přístupu k životu, o tom, jak by to mezi příbuznými mělo (a občas i nemělo) fungovat. Jsou milým pohledem do života tří mladých žen, z nichž každá řeší své vlastní problémy a osobní krize. O ženách, které se od svých předchůdkyň vlastně zas až tak moc neliší...
Žádné komentáře:
Okomentovat