Flaubert ve své době platil za mistra pera. Se svými příběhy si hrál, především po lexikologické stránce. Každé slovo muselo mít své místo. I kdyby za celý nenapsal víc, než jednu stranu textu, ten musel být absolutně stylisticky čistý, aby mu nebylo co vytknout. Tak trochu to působí, že Flaubert se stal otrokem svého povolání a možná to tak i bylo, ale jeho styl díky tomu získal osobitost a zařadil ho do literárního kánonu.
Přestože román se jmenuje Paní Bovaryová, trvá to dost dlouho, než se o ní v knize objeví zmínka. Všechno to totiž začíná u Karla Bovaryho jako malého chlapce. Zatímco dospívá a studuje na lékaře, jeho matka přičinlivě plánuje jeho příští život. Najde mu vhodné místo pro otevření praxe i manželku. A Karel, i když možná úplně nesouhlasí, se nebrání. Poslouchá na slovo a úsudku své matky věří. Kde bychom jenom bez maminek byli?
Léta plynou, z našeho hrdiny je zaběhnutý lékař a náhoda tomu chce, že zavítá do domu sedláka se zlomenou nohou. Jedná se o celkem banální ošetření zranění, pro Karla se však stane osudovým. V domě nemocného totiž žije jeho dcera Emma. Půvabné stvoření navyklé městskému životu, které se na venkov a k tamějším pracím ani za mák nehodí. Karel je ženatý, takže se o dívku nemůže zajímat, přesto však podvědomě dělá vše pro to, aby ji viděl co nejvíc. A Štěstěna se rozhodne být k němu milostivá, protože Karlova manželka zemře a on je dostatečně zajištěným a mladým vdovcem, aby mohl pomýšlet na nový vztah. Jakmile tak uplyne povinná doba smutku, vykračuje si Karel k oltáři podruhé, tentokrát s ženou, kterou si sám vyvolil, a doufá v budoucí štěstí.
Emma se sňatkem souhlasí, protože doufá, že tak uteče z nudy venkovského života. Zpočátku je spokojená, protože se jí nabízí spousta nových zážitků a možností. Zabavuje se zařizováním domu, péčí o domácnost, starostí o účty... Brzy jí však provinční život na malém městě přestane stačit. Inspirovaná četbou románů chce zažít něco velkého, mimořádného, vyklouznout z jednotvárnosti života manželky a matky. Touží stát se dámou velkého světa, což zahrnuje spoustu drahých zbytečností a nevinných flirtů. Unese to však rodinný rozpočet?
Hlavní dějová linie je založena na psychologii hlavních postav a jejich vnitřních světů. Karel a Emma jsou jako voda a oheň. Zatímco Karlovi ke štěstí stačí pohodlný domov s usměvavou ženou a kupou roztomilých dětiček, Emma touží po něčem víc. Nesnáší provinčnost, považuje se za něco víc než obyčejnou vesničanku. Díky slušnému vzdělání, kterého se jí dostalo, má pocit, že si zaslouží všechno, po čem zatouží. Chce to být ona, kdo udává tón, manželství nenaplnilo její očekávání a Karel rozhodně není tím romantickým hrdinou, po jakém vždycky toužila.
Paní Bovaryová je ukázkou toho, jak nebezpečné může být neznat své místo. Představuje dva typy lidí - ty, kteří jsou spokojeni se svým životním údělem a nesnaží se ho změnit, a ty, kteří se odmítají smířit s životní nudou a hledají přehnaná rozptýlení. Neuvědomují si, že ve skutečnosti mají celkem uspokojivý život a jen by stačilo najít na něm to pěkné. Nesnaží se smířit se svým údělem a dělat si radost drobnými prohřešky. Raději dávají v sázku všechno pro prchavý okamžik štěstí.
Flaubert píše jazykem dost květnatým, snaha o stylistickou dokonalost je z textu jasně patrna. Občas to chce trochu soustředění, aby se člověk v příběhu neztratil, ale přesto se stále čte dobře. Výborně Flaubert pracuje především s vnitřním světem svých hrdinů a jejich psychologií. Snaží se, aby čtenáři pochopili důvody jejich jednání a vyhnuli se zbytečnému odsouzení. Samotný příběh se pak za psychologií v podstatě ztrácí. Není to však na škodu.
Paní Bovaryová je příběhem omylů, vášní a neschopnosti i neochoty přizpůsobit se. Je obrázkem malých lidiček, kteří se snaží hrát si na něco, co ve skutečnosti nejsou, a ne vždycky to pro ně končí šťastně.
Žádné komentáře:
Okomentovat