První světová válka skončila, svět se z této ničivé katastrofy pomalu vzpamatovává, a to jsou přímo ideální podmínky pro rozkvět bohémy. Mekkou umění a volnomyšlenkářského způsobu života se stává Paříž, která nabízí začínajícím i zaběhnutým umělcům netušené možnosti. Helena si toho už za život vytrpěla poměrně hodně, teď ale přichází šance, jak začít znova od začátku a splnit si jeden ze životních snů - stát se malířkou.
Heleně je osmadvacet, ale přesto už toho za život prožila víc, než by zvládla žena dvakrát tak stará. Zasnoubila se, přežila válku, onemocněla španělskou chřipkou, zasnoubení zrušila, přetrpěla úsměšky vyšší společnosti, nakazila se spálou a málem zemřela. Ze všech negativních zkušeností však vychází posílená a především odhodlaná začít prožívat svůj život naplno. Už žádné živoření ve studených britských salónech a snášení posměšných poznámek, nebo hůř - ledového ticha. Helena odjíždí za svou tetou Agnes do Paříže, aby se postavila na vlastní nohy a začala si konečně naplno vychutnávat své mládí.
Protože dívka chce ve francouzském hlavním městě začít s čistým štítem, nikde se nechlubí svým původem ani jměním. Nastoupí na malířskou akademii, kde se chce zdokonalit v kreslení a malování a tím si splnit svůj velký sen, prosadit se jako malířka. Studium není procházka růžovou zahradou, Helena je však odhodlaná vytrvat, v čemž ji ochotně podporují i noví přátelé. Paříž dvacátých let 20. století je pro umělce velmi přátelská a inspirativní a nechává vzniknout velkým legendám. Neopakovatelná atmosféra intelektuálních salónů, uměleckých čtvrtí i bohémských hospůdek Helenu uchvacuje a její nový domov se jí pomalu zarývá hluboko pod kůži. Všechno však není tak růžové, jak se na první pohled zdá, a Helenu ještě čekají perné chvilky.
Meziválečná Paříž je prostředím přímo volajícím po románu, a není se proto co divit, že Jennifer Robsonová se svým dílem zařazuje po bok řady dalších autorů. V prostředí smetánky i mimo něj se objevuje celá řada známých umělců, kteří pořádají velkolepé večírky, rozhazují peníze plnými hrstmi a prostě si užívají života. Příběh románu, stejně jako hlavní hrdinka jsou fiktivní, přesto se jí do cesty připlétají reálné historické postavy, které před zhruba sto lety tvořily uměleckou duši Paříže. Ať už se jedná o okouzlující Sáru a Geralda Murphyovi, mladého Ernesta Hemingwaye a jeho první ženu či poněkud výstředního Francise Scotta Fitzgeralda.
Krom osobností, které se svým dílem proslavily, však před čtenářem defiluje i celá řada víceméně anonymních postav. Žáků na uměleckých školách, hostů v barech a restauracích, farmářů na trzích... Paříž žije jazzem, výtvarným uměním a literaturou, život je zde snadný a levný a každý, kdo si ho chce náležitě užít, sem musí přijet. Paříž je městem velkých kontrastů a společenských rozdílů, autorka však ve své knize ukazuje víceméně jenom příznivou tvář města - oslňující lesk smetánky a vzrušivý život bohémy, pozlátko zbavené nánosu špíny. Paříž je v jejím pojetí nesmírně romantická, protože jako by zde neexistovala chudoba, prostituce, alkoholismus či drogy. Odvrácená strana bohémy zůstává čtenářům pečlivě skryta, a pokud se přeci jenom vynoří, je to v náznacích a rychle opět zmizí.
Měsíční svit nad Paříží je historickým románem, který poměrně věrně ilustruje poměry smetánky v hlavním městě světel a módy v období mezi dvěma světovými válkami. Jedná se o velmi čtivě napsané vyprávění o plnění snů a hledání místa v životě prodchnuté atmosférou bohémských hospůdek a frivolních večírků. Přesto se nedokážu ubránit dojmu, že tomu přeci jenom něco málo chybí. Možná větší hloubka, cosi za vším tím pozlátkem? I tak se ovšem jedná o milé čtení, které vás zláká k návštěvě Paříže nebo aspoň prohlídce jejích starých fotografií.
Žádné komentáře:
Okomentovat