Gwendolyn je nešťastná. Jak by taky ne. Gideon si s ní jenom nepěkně pohrál a v touze získat si její důvěru a moci ji ovlivňovat, jí nalhával neexistující city. Jen těžko může doufat, že by mu Gwenny po tom všem ještě věřila. To ona totiž rozhodně nemá v plánu. Není přeci žádná hračka, kterou můžou odložit, když je přestane bavit, a pak ji najít na stejném místě.
Přestože by se Gwendolyn ze všeho nejradši utopila ve vlastním žalu a Gideona už nikdy v životě neviděla, má jisté povinnosti. Cestování časem není jenom tak. Především když hrabě Saint Germain vydal naprosto přesné instrukce. Nikdo sice neví přesně proč, ale stejně se jich stoprocentně drží. Aspoň do chvíle, kdy si Gwendolyn postaví hlavu. Jednou provždy odmítá hrát roli bezbranné loutky. A ani hněv, ani výhrůžky Strážců ji nezviklají.
Jenže nebyla by to naše milá časocestovatelka, aby se věci nezačaly komplikovat. Jak taky jinak. Díky tajnému setkání s dědečkem v minulosti se může dívka dostat k informacím, které by jí jinak jen těžko někdo sdělil. Strážci ji prostě z jakéhosi důvodu stále nedůvěřují. Naštěstí pro Gwendolyn hraje hned několik věcí. Za prvé má vynikající přátele, kteří bez reptání přiloží ruku k dílu a pomohou jí s náročným pátráním a za druhé, díky dědečkovi a jeho prapodivným šifrám má nesmírně cenný majetek. Majetek, za nějž by ji Strážci nejspíš odsoudili k doživotnímu vyhnanství někde na Sibiři. Ano, hádáte naprosto správně. Gwendolyn objeví ukradený chronograf. A světe div se, přímo ve vlastním domě.
Celá historie nálezu je skutečně rafinovaná, svým způsobem dokonce geniální. Pochopitelně, že něco takového nemůže zůstat utajeno dlouho, přinejmenším Gwennini nejbližší odhalí pravdu. A pak je tu otravná Charlotte, která neustále strká nos tam, kam nemá. Přestože nemá jediný hmatatelný důkaz, poštve na Gwendolyn Strážce. Jaké je pak překvapení všech, když se tato obvinění ukážou zcela nepodložená. (Nebo se tak přinejmenším jeví.)
Všechno se vždycky začne nejvíc komplikovat, když do hry vstoupí city. Bez ohledu na to čí. Ty Gwenniny jsou ošklivě pošramoceny. Zjištění, že ten, koho milujete, vás jen využil, rozhodně bolí. Rozhodně se zdá, že Gideon nemá s předstíráním náklonnosti žádné problémy. Ale co když je nakonec vlastně všechno jinak? Může existovat situace, v níž by s konečnou platností odhalil, co vlastně cítí a vyřkl slova, která Gwendolyn touží slyšet? Možná, odpověď na tuhle i řadu dalších otázek už najdete přímo v knize.
Stejně jako předchozí díly, i ten závěrečný příjemně ubíhá, odvíjí se a komplikuje. Vynořují se otázky, záhady, nedorozumění i spory. Nové souvislosti, které mohou odhalit skutečnou tvář lidí, o nichž jsme mysleli, že je známe. Nakonec totiž vůbec není jisté, kdo je vlastně kdo. O kom máme právo pochybovat a kdo si plně zaslouží naši důvěru? Odhalení může být překvapivé, ba přímo šokující.
Málokterá kniha mě za poslední dobu zaujala tolik, jako právě trilogie Drahokamy. Je to nepochybně výborným stylem, sympatickými hrdiny (které máte občas chuť proplesknout) i příběhem samým. Je příjemné si přečíst knihu, kde na prvním místě nestojí záchrana světa a spasiteli nejsou Američané. Ne že bych snad něco proti tomuhle národu měla (no dobře, něco by se našlo), ale američtí autoři nepříjemně protěžují svou zemi na úkor těch ostatních. O to víc potěší, že Drahokamy se odehrávají ve staré dobré Evropě, a přestože v Londýně, styl není tak úplně anglofonní. Autorka je Němka, čímž je nám Čechům svým způsobem velmi blízká. Právě s Němci je naše historie svázána pevnými pouty a jejich mentalita se proto té naší blíží mnohem více než ta anglofonní.
Podtrženo sečteno, Drahokamy si mě získaly. Do své knihovny investuju často a ráda a v tomto případě rozhodně nelituju. Jsem si vlastně celkem jistá, že se ke knížce brzy vrátím. Jsem skoro v pokušení říct, že tahle série je zcela bez chyby. I když... jedna drobnost by se našla. Že má jenom tři díly. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat