Autor: Jonathan Littell
Překlad: Michala Marková
Dramatizace: Daniel Majling
Premiéra: 26. února 2016
Uvádění: Divadlo pod Palmovkou
Režie: Michal Lang
Obsazení
Maximilián Aue - Jan Teplý
Thomas Hauser - Ondřej Volejník
Velitel - Ondřej Veselý
Doktor Hohenegg - Zdeněk Kupka
Turek / Vyšetřovatel - Martin Hruška
Korherr - Ivan Jiřík
Partenau / Číšník - Tomáš Dianiška
Una / Helena - Tereza Dočkalová
Weselohová / Matka - Zuzana Slavíková
Üxküll / Moreau - Stanislav Šárský
Číšnice - Magdalena Wronková
Jakov / Pianista - Sebastián Kuhn
Chlapec - Milan Němec / Tomáš Petrák
Děvče - Kateřina Brdičková / Alžěta Volhejnová
Erínye - Lukáš Reichl, Vojtěch Šárský, Jan Špíšek a členové UTP
Délka představení: 2 h 55
Když před deseti lety vyšla kniha Laskavé bohyně, vzbudila senzaci. Jonathan Litell na téměř devíti stech stranách popsal životní osudy jednoho Němce. Jednoho z mnoha milionů obyvatel Třetí říše, který se stal součástí nacistické zvůle. Tento poněkud kontroverzní příběh muže bez morálních zábran uvádí v české premiéře Divadlo pod Palmovkou a pokládá tak divákům tíživou otázku. Kdyby vaše přežití záviselo na smrti někoho jiného, jak byste se zachovali?
Inscenace od samého počátku nastoluje tísnivou atmosféru, která neodezní do konce představení. Může za to samotný text a témata, která řeší, ale také výtvarná složka a hudební podkres.
Scéna je velmi prostá, na jevišti se objeví jen malé množství dekorací a obvykle se jedná o snadno přemístitelné objekty jako jsou stoly, židle nebo postel. K přestavbám dochází za zvuků hudby a provádí je Erínye, či chcete-li Lítice, které jsou němými, ale stále přítomnými svědky veškerého dění.
Velmi důležitou roli hraje práce se světlem a hudbou. Zatímco přestavby probíhají na potemnělé scéně ozářené jen několika kužely ostrého světla za hudebního doprovodu německého valčíku, konfrontace jednotlivých aktérů se odehrávají za plného osvětlení. I při nasvícení však na jevišti zůstává řada temných koutů, v nichž se skrývají Lítice, neúnavné bohyně pomsty, čekající na svou příležitost.
Hlavní otázkou, která se v různých obměnách vrací v průběhu celé inscenace, je vina a právo soudit. Kdo mohl za smrt tisíců nevinných obětí? Proč musely padnout? A jsou ti v zázemí skutečně o tolik lepší než muži na frontě? Inscenace v sobě skrývá řadu hlubokých etických a morálních myšlenek a nutí diváka ponořit se do svědomí a ptát se, jak by se zachoval on. A přestože děj je zasazen do Německa za druhé světové války, je poselství hry velmi aktuální. Řada palčivých otázek, s nimiž se potýkali Němci na východní frontě, se před námi totiž v různých podobách vynořuje dosud.
Inscenace je založena především na brilantních hereckých výkonech. Jednotlivé role kladou na své představitele ohromné nároky a to především psychické, přesto se s nimi vypořádali na výbornou. Jednoznačně vyniká Jan Teplý v titulní roli Maximiliána Aueho, muže zdánlivě bez svědomí, který proplouvá životem, jako by se ho ani netýkal. Aue je homosexuál, paragraf 175, člověk ohrožující německou populaci, který by vůbec neměl existovat. Hnutím okolností se však dostane do složek SS a spolu s nimi na východní frontu, aby tam řešil židovskou otázku. Z morálně čistého člověka se postupem času stává chladnokrevný vrah, který necítí potřebu se ospravedlňovat. Že v něm stále zůstávají nějaké emoce prokazuje jen občasnými výbuchy vzteku nebo lítosti, většinu času však působí jako bezcitný psychopat.
Ostatní postavy mají podstatně méně prostoru, ale snaží se ho maximálně využít. Ondřej Veselý jako Velitel postupně prochází jakousi degenerací. Z autoritativního a respekt vzbuzujícího velitele se mění v psychicky labilní trosku ztrácející povědomí o vhodnosti svého chování. Že v sobě skrývá jistou nevyrovnanost prokazuje už svým hysterickým výbuchem v prvním dějství, v dějství druhém se pak tato labilita projeví naplno. Thomas Ondřeje Volejníka se vyznačuje ochranitelským, až otcovským přístupem k Auemu, za kterým mohou, ale nemusí být milostné city. Je vždy připraven zakročit ve prospěch Maximiliána, poklepat ho po rameni nebo mu nabídnout vřelé objetí. Ve svém bezmezném přátelství je však možná až příliš naivní a důvěřivý. Přehnaně intelektuálský a ješitný Korherr Ivana Jiříka a neméně ješitný, ale podstatně hrubší Turek Martina Hrušky se vyznačují jistým druhem vypočítavosti, Partenau Tomáše Dianišky je benjamínek oddílu, který si na první pohled neví rady se svým postavením, drží se v pozadí a s oblibou se uchyluje pro útěchu k Auemu.
Ženské postavy mají v příběhu minimální roli, bojiště je přece mužský svět. Nejdůležitější roli má v příběhu Una, Maxova sestra, ztvárněná Terezou Dočkalovou, kterou od dětství miluje a tyto city nijak neskrývá. Ona je však vdaná, aféru z dětství považuje za omyl a k bratrovi nechová víc než sesterskou náklonnost. Při vzájemných setkáních je odtažitá, Maxe okřikuje, odtahuje se od něj a bojí se zůstat s ním o samotě, proto se s ním setkává pouze v přítomnosti manžela.
Laskavé bohyně jsou inscenací k divákovi naprosto nemilosrdnou, protože ho psychicky vyždímají až na dřeň. Stěžejním tématem je otázka viny a právo soudit někoho za jeho chování. Bez obalu, morálních zábran nebo náznaku výčitek svědomí se v ní hovoří o lidské krutosti a vypočítavosti, atmosféra houstne a vývoj události směřuje k rozuzlení, kterému se divák zdráhá uvěřit. Inscenace otevírá palčivé otázky a tabuizovaná témata a klade na diváky ohromné nároky, už jen kvůli výtečným hereckým výkonům však stojí za to ji navštívit.
Žádné komentáře:
Okomentovat