Madrid, padesátá léta a jedno náhodné setkání, které změní život hned několika lidem. Jednoho dne se bělovlasá padesátnice rozhodne sledovat muže, kterého vidí na ulici s balíčkem knih. Objeví jeho knihkupectví, seznámí se s jeho ženou a naváže nečekané přátelství, které se zrodí zcela samovolně nad stránkami knihy o dívce s vlasy jako len...
Příběh je vystavěn v několika rovinách, které dohromady vytvářejí ucelenou mozaiku. První linie příběhu je vyprávění oné stárnoucí ženy v první osobě, v němž popisuje své počínání v Madridu a místy zabloudí do vzpomínek na minulost. Druhou rovinou je ve třetí osobě psaný příběh Loly a Matíase, manželů vlastnících knihkupectví, kteří nemají rádi frankistický režim a rádi by se vrátili do doby před občanskou válkou, zároveň se však učí žít s tím, co jim může jejich nová situace nabídnout. Poslední vyprávěcí rovinou je příběh knihy Dívka s vlasy jako len, kterou Lola a její tajuplná zákaznice v pravidelných intervalech čtou.
Děj knihy není příliš akční, protože celý příběh je postaven na popisu každodenních banalit lidského života. Všichni hrdinové vypráví o své existenci, svém osudu, chvílích vzletů i pádů. Na stránkách románu neožívá ani tak frankistický Madrid, jako spíše meziválečná Paříž plná avantgardních umělců a bohémů nebo slunné španělské pobřeží. Prostřednictvím knihy Dívka s vlasy jako len cestují hrdinové do Normandie v době před první světovou válkou, poválečné Anglie, na počátek španělské občanské války...
Jazyk, který autorka používá, je na jednu stranu banální a na druhou nesmírně poetický. Marian Izaguirre mluví o drobných skutečnostech každodenního života, s nimiž se všichni setkáváme, ale které velmi často ignorujeme, a dokáže jim vtisknout pestré barvy. Ať už se jedná o popis horké čokolády a churros, parného odpoledne na pláži nebo silvestrovského večera v klubu. Přenáší své postavy i své čtenáře do světa, který se zdá lepší, než realita, v níž žijí, přestože ve skutečnosti je vlastně úplně stejný.
Román vypráví především o mezilidských vztazích a jejich dopadech na okolní svět. Autorka výborně postihuje jejich vývoj a proměnlivost. Vzhledem k tomu, že většina příběhu je jakousi retrospektivou, jsou veškeré životní peripetie líčeny se značnou dávkou nadhledu. Hrdinové nezavírají oči před svými chybami, ale připouštějí si je a poukazují na to, jak se z nich poučili, jak je v životě posunuly dál. Styl vyprávění je tak bytostně osobní, že čtenáře vtáhne a dá mu pocit, že je přímým účastníkem dění.
Když život ještě býval náš je poutavým příběhem o naprostých banalitách. Přednáší pravdy, která jsou možná trochu klišé, ale přesto stále platí. Především hovoří o důležitosti lásky, vzájemné úcty, pochopení a toleranci. Poukazuje na křehkost a pomíjivost všeho okolo nás a má neopakovatelnou atmosféru. Vlastně vůbec nezáleží na tom, do jakých kulis a do jaké doby je příběh zasazen, protože pravdy v něm skryté jsou univerzální. A tak nějak mile pohladí po duši.
Žádné komentáře:
Okomentovat