Mia úspěšně přežila zatěžkávací zkoušku v podobě prvního ročníku střední školy a po létě v Genovii nastupuje do druháku. Nový rok však pro ni znamená řadu změn, jimž se jen nerada podvoluje. V první řadě je tady její malý, teprve tříměsíční, bratříček Rocky. Mia se za něj cítí zodpovědná, přestože chlapeček má dva zkušené rodiče, kteří jsou zcela schopni se o svého syna postarat. Miina obsese péčí o Rockyho se však stává skoro nesnesitelná. Dokonce Mie vyslouží i přezdívku obsesivní dudlíkářka.
A pak je tady škola. Horor zvaný matematika sice skončil, ale místo ní nastupuje geometrie. A ta je pro Miu snad ještě nepochopitelnější než výpočty s výrazy. Co je zcela nepochopitelné pro mě je fakt, že součástí osnov geometrie je výroková logika, která nemá s rýsováním naprosto nic společného. Myslím, že v našich zeměpisných podmínkách by z toho učitelé matematiky šíleli. Pro Miu je však ještě horší než samotná geometrie fakt, že jí s ní nemá kdo pomoct. Alespoň na půdě školy ne. Její přítel Michael totiž odešel na vysokou.
Přestože je Mia nadšená z toho, že byl Michael přijat na Columbii, jednu z nejprestižnějších amerických univerzit (patřících do Břečťanové ligy), chybí jí jeho vůně po ránu i polední pauzy v jeho společnosti. A navíc se ukáže, že přestože její přítel je ve všech ohledech naprosto dokonalý, je to jenom muž a má své potřeby. Kupříkladu touží po tom mít se svou dívkou sex. Což je představa, která se Mie z celé duše příčí. Především pak to, že by ji měl někdo vidět nahou. A to ani nemluvě o jejím strachu z toho, že pro milování prostě nemá geny a nějak se ztrapní.
Řekli byste si, že těch problémů už je nějak moc a mohlo by to stačit? Chyba lávky. Lily, která o sobě tvrdí, že je Miina kamarádka a myslí jen na její dobro, totiž Miu nominuje na post předsedkyně studentského výboru. Což se kandidátce ani trochu nelíbí. Protože ji zaprvé nikdo neupozornil na to, že má být nominována, a zadruhé vůbec netouží po podobné mimoškolní aktivitě. Jenže co je nejhorší, její soupeřkou je Lana Weinbergerová, dívka, s níž se nejvíc na celé škole vzájemně nesnášejí.
Šestý díl Princezniných deníků znovu ukazuje americké školství a především jeho vliv na tamější teenagery. A výborně prezentuje Miinu rozporuplnou povahu - dětinskost versus dospělost. A její tendenci všechno přehánět a vést až do extrému. Její péče o bratříčka je sice dojemná, ale přehnaná. Její strach ze sexu hraničí skoro až s posedlostí. Ano je jí patnáct, dokážu naprosto pochopit, že není na tak intimní zážitek připravená. Se zahájením intimního života není nutné za každou cenu spěchat. Mia to ale přeci jenom trochu přehání.
Přesto se kniha čte dobře. Miina osobnost je, ač se to nezdá, poměrně komplikovaná. Její starosti jsou mi sice už trochu vzdálené, přeci jen, má středoškolská éra už skončila, dokážu ji však pochopit a ztotožnit se s ní. Taky mi bylo patnáct a není to zas tak dávno.
Šestý díl zachycuje období zhruba čtrnácti dnů na začátku školního roku, kdy se všechno teprve rozbíhá a studenti si po prázdninách znovu zvykají na pevný režim. Miin styl se nemění, píše ze svého subjektivního pohledu, její projev je často nesmírně emocionální, forma deníkových záznamů zůstává zachována. Přestože Mia si zapisuje klidně i několikrát denně, některé okamžiky jejího života nám uniknou. Většinou to však jsou všednosti, nic zásadního naší pozornosti neujde.
Podtrženo sečteno, kniha se čte dobře, je příjemným pokračováním předchozích dílů. Takže pokud se do Princezniných deníků pustíte, tenhle díl rozhodně nesmíte minout :)
Žádné komentáře:
Okomentovat