Mikve

Autor: Hadar Galron 

Překlad: Ester Žantovská 

Premiéra: 4. 12. 2008 (derniéra červen 2018)

Uvádění: Stavovské divadlo 

Režie: Michal Dočekal 

Obsazení 

Šošana - Iva Janžurová 

Šira - Vanda Hybnerová 

Esti - Jana Boušková 

Chedva - Eva Salzmannová 

Tehíla - Magdalena Borová 

Miki - Antonie Talacková 

Hindi - Taťjana Medvecká 

Eliševa - Marie Poulová 

Délka představení: 2 h 50 

Hadar Galron se ve svých hrách zabývá postavením ženy ve světě ortodoxního judaismu, které v žádném případě není rovné s tím mužským. Ženským údělem je poslouchat, být muži k dispozici a rodit mu děti. Ortodoxní židovská komunita se totiž řídí velmi přísnými pravidly, jež v dnešní moderní společnosti působí tak trochu jako návrat do středověku. Galron se prostřednictvím své hry Mikve snaží širokou veřejnost upozornit na nerovné postavení židovských žen a mužů a zároveň jej dosti ostře zkritizovat. Témata, která hra předestírá, jsou však aktuální i v naší ateistické společnosti a mělo by se o nich mluvit, což je zřejmě důvod, proč se Národní divadlo rozhodlo už před deseti lety hru uvést a stále si ji udržuje na repertoáru. 

Mikve je významným místem setkávání ortodoxní židovské komunity, respektive její ženské části. Je to místo posvátné očisty, které ženám umožňuje vstoupit na manželské lože, zároveň je to však i prostor, kde bují intriky a pomluvy, kde se setkávají rozličné charaktery a rozličné ženské osudy. Každá z dam přicházejících do mikve je jiná a řeší vlastní problémy, o nichž často nemá odvahu mluvit a které ty ostatní mnohdy úmyslně přehlíží. 

Autorka nadnáší výrazné společenské problémy, o nichž by se mezi lidmi mělo hovořit. Ať už je to problematika domácího násilí, nevěry, nedostatku peněz nebo domluveného sňatku. V Mikve se ukazuje, že ženská komunita sice naoko drží pohromadě a podporuje se, ale ve skutečnosti úmyslně zůstává slepá k problémům jednotlivkyň, aby si příliš nekomplikovala život. Zavírat oči před pravdou je totiž výrazně snazší, než se jí otevřeně postavit. Židovská obec je totiž ovládaná muži a jejich přísnými pravidly a pro vzpurné ženy v ní není místo. 

Inscenace Michala Dočekala nabízí prostor pro osm hereček, z nichž každá zpodobňuje naprosto plnokrevný charakter bez zbytečných zkratek a plochosti. Všechny postavy jsou psychologicky perfektně propracované a často v sobě skrývají víc, než je na první pohled vidět. Stárnoucí lázeňská Šošana Ivy Janžurové je trochu pedantská a velmi konzervativní žena, která se děsí, aby se nedostala do řečí, a proto úmyslně zůstává slepá k problémům žen okolo sebe. Bojí se nabídnout jim pomocnou ruku, protože by to znamenalo vzepřít se přísným zákonům židovské komunity, což by pro ni mohlo mít nepříjemné důsledky. Její nová pomocnice Šira ztvárněná Vandou Hybnerovou je jejím přesným opakem. Nerada se smiřuje s pravidly, která před ni náboženská obec klade, a rozhodně je nebere jako překážku v pomoci ostatním. Plamenně hájí své názory a snaží se ostatní přimět k činu, byť by jí to mělo zkomplikovat život. Vedle obou lázeňských se na scéně představuje ještě pestrá paleta jejich klientek - dobromyslná, byť trochu jednodušší Esti (Jana Boušková), snobská a pomlouvačná Hindi (Taťjana Medvecká), týraná Chedva (Eva Salzmannová) se svou nemluvící dcerou Eliševou (Marie Poulová), excentrická, v boha příliš nevěřící Miki (Antonie Talacková) a nevěsta z donucení Tehíla (Magdalena Borová). Jednotlivé postavy jsou jako dílky skládačky, které vytváří kompaktní celek a žádnou z nich si nelze odmyslet. Stejně tak herecké výkony jsou velmi vyrovnané. 

Mikve je do určité míry feministickým dramatem, protože se zabývá postavením ženy ve světě ovládaném muži a ryze ženskými problémy, zároveň je ostrou společenskou kritikou. Nabízí řadu myšlenek, nad nimiž by se měl každý z nás zamyslet a zaujmout k nim své vlastní stanovisko, protože reakce nemusí být jednoznačné. Hra sama ani Dočekalova inscenace nemoralizují ani neukazují jasné odpovědi. Pouze důsledky, které může naše jednání mít. Důsledky, z nichž mrazí.