Pohádky jsou velmi vděčným žánrem - už od mala nám totiž ukazují, že zlo je vždy potrestáno, dobro zvítězí a všichni budou žít šťastně až navěky. Realita je sice obvykle dost odlišná, ale to nic neubírá na kouzlu trochu naivním příběhům plným princezen, draků a jiných kouzelných bytostí. Co když se ale pohádka prolne s realitou? Dočkají se její hrdinové šťastného konce?
Fran žije sama se svou matkou a marně se snaží zjistit, kdo vlastně je. Když pak prohrabe matčiny staré deníky a narazí na zmínky o tetě, kterou nikdy nepoznala, její zvědavost jenom vzroste a ona matce nedá pokoj, dokud se nedozví pravdu. Že skutečně má tetu, která se však s její matkou ze žárlivosti rozkmotřila a navrch její dceru proklela. V den svých osmnáctých narozenin se má Fran píchnout do prstu a usnout navěky. Dívka není pověrčivá a na to, aby ještě věřila pohádkám, je příliš stará. Rozhodne se proto matce dokázat, že nic jako kletby neexistuje, a ráno, v den své plnoletosti, se píchne do prstu. To, co následuje potom, má do pohádky daleko...
Autorka měla docela dobrý nápad a pojala ho originálně, bohužel na příliš malém prostoru. Knížka, možná by se spíš hodilo říct příběh, totiž čítá pouhých padesát stran, což mu neprospělo. Všechno se odehrává v příliš rychlém časovém sledu, čímž se trochu komplikuje uvěřitelnost, nemluvě o tom, že na tak krátký příběh je v něm až moc postav. Čtenář nemá čas ani prostor pro to, aby si k nim vytvořil jakýkoliv vztah, poznal je a pochopil jejich pohnutky. Ty jsou sice naznačeny, ale nepracuje se s nimi do hloubky, o jakékoliv psychologii pak nemůže být ani řeč. Některé situace navíc působí velmi nevěrohodně, jiné zase vyloženě naivně.
Trochu problematická je i forma vyprávění. Autorka střídá kapitoly z pohledu své hlavní hrdinky psané ich-formou s kapitolami o dění okolo ní v er-formě. To by samo o sobě nevadilo, kdyby však místy nedocházelo k přechodům z ich-formy do er-formy bez zjevného důvodu a vyprávěcí roviny se tak neprolínaly způsobem, který komplikuje srozumitelnost. Trochu zarážející je i využití některých výrazových prostředků a především absolutně spisovné češtiny v promluvách středoškoláků. Snižuje do důvěryhodnost, nikdo z nás totiž nemluví jako kniha.
Příběh, který Tereza Mikulová vytvořila, má rozhodně potenciál, jen škoda, že si s ním autorka trochu víc nepohrála. Prvotní nápad vůbec není špatný a na větším počtu stran, s doladěním detailů a propracovanějšími postavami by to mohlo být vážně pěkné pohádkové čtení.
Žádné komentáře:
Okomentovat