O co tady vlastně jde? Tak to byla první myšlenka, který se mi vybavila, když jsem knihu otevřela. Přes veškerou svou snahu jsem totiž ve změti písmenek, řádků, odstavců a dokonce celých stran, nebyla schopná najít žádné pevné vůdčí lano, které by mi pomohlo zorientovat se v dění. Jednoduše skupinka postav páchající něco zakázaného ve světě mně naprosto cizím. Jak jsem se tedy nakonec vymotala a našla na dalších stránkách pevný orientační bod?
Kniha má mírně dystopický ráz, a jak už to v knihách podobného formátu bývá, vlastně vůbec nevíte, co se děje. Zničehonic se ocitáte ve zcela novém světě, který by vám měl být povědomý, protože něco takového přeci existuje okolo nás, byť ve značně reálnější podobě, v knize je to všechno však už dávno passé. Pár místních názvů, pár narážek na nové technologie a... jste ztracení. Přesně to je pocit doprovázející otevření románu Pod nekonečnou oblohou.
Nacházíme se v blíže nespecifikovaném světě, který snad má být Amerikou v jakési apokalyptické budoucnosti, a jsme vtaženi mezi skupinku lidí s neznámým cílem. Podle všeho tito lidé většinu svého života tráví v detailně propracovaném virtuálním světě, který je po všech stránkách ideální - nemůžete se tam zranit, nemůžou vám ublížit, třeba ani neotěhotníte, bez ohledu na to, jak bouřlivým hrátkám se budete oddávat. Na jednu stranu vysněný život, na druhou noční můra. Vše má totiž svůj rub i líc a ideál má určité nežádoucí důsledky.
Árie, hlavní hrdinka, se shodou náhod i vlastní hlouposti ocitne někde, kde nikdy být neměla. Vyvázne prakticky bez škrábance ze smrtelného nebezpečí, právě proto se z ní však stává persona non grata a je vypovězena ze svého perfektního světa. Veškerá iluze, v níž do té doby žila, se zhroutí a dívka je vržena do skutečného světa "tam venku". Jaké asi můžou být její šance na přežití v prostředí, které tolik připomíná to virtuální, ale liší se jednou podstatnou věcí - vše co se tady stane, je doopravdy.
Árie je sama a bezradná. Osud tomu však chce, aby se setkala s jedním z Outsiderů, obyvatel žijících mimo její virtuální svět. Brzy zjistí, že si mohou být vzájemně prospěšní a spojí se. Což může, ale taky nemusí, mít fatální následky.
Příběh má de facto dva hlavní hrdiny - dívku Árii, žijící ve virtuální realitě, nebo něčem na ten způsob, a chlapce Peregrina, který se řadí k "těm venku". Neexistují snad dva lidé, kteří by byli odlišnější, a přesto... osud tomu chce, aby se právě tito dva spojili a byli si navzájem prospěšní. Každý má totiž něco, co ten druhý chce a potřebuje.
Na postavách oceňují především jejich hloubku. Nejednají nahodile, ke všemu je vede nějaká vnitřní motivace, která se možná může zdát přitažená za vlasy, ale má svou vnitřní logiku. Všichni jednají tak, jak se od nich dá v dané chvíli očekávat. Příjemně mě překvapilo, že své reakce nepřehánějí. Ano, někdy to možná není úplně v mezích normálu, ale nikdy ne úplně přes čáru. Neexistuje reakce, která by se nedala skousnout a následně ospravedlnit. Jakkoliv zvrácená se může zdát.
Pochopitelně, že příběh netvoří jenom dva výše zmínění. To bychom si toho moc nepřečetli. Postav je samozřejmě víc. A právě v postavách je těžiště motivací našich hlavních hrdinů. Jednají totiž vždy kvůli někomu třetímu. O to zajímavější můžou být jejich myšlenkové pochody a především pak vývoj jejich vzájemného vztahu. Na začátku je spojila nutnost. A na konci?
Jak je vlastně kniha napsaná? To je otázka, na kterou se hodně těžko odpovídá. Stylem, který moc nepřipomíná soudobé trendy letem světem, ať to máme rychle za sebou. Ne. Děj plyne pozvolna. A je to dáno hlavně stylem, jakým je vyprávěn. Autorka nikam nespěchá. Dává si načas, aby probrala veškeré motivace svých hrdinů, seznámila nás s jejich pocity a třeba i těmi nejtemnějšími myšlenkami. Na jednu stranu by se tak mohlo zdát, že se vlastně nic moc neděje, a od pravdy se tím příliš nevzdálíme. Zároveň se toho však děje velká spousta. Především v nitru postav. Autorčin styl je trochu jiný, než na co jsme u tohoto žánru zvyklí, to mu však neubírá na čtivosti.
Když jsem knihu otvírala a přečetla prvních pár stran, měla jsem pocit, že ji buď odložím nedočtenou, nebo rovnou zavřu. Nakonec jsem však vytrvala a dočkala se odměny v podobě příběhu, nad nímž i má romantická dušička zaplesala. Pod nekonečnou oblohou není podobná skoro ničemu, co bych četla v tomto žánru, právě svou výjimečností je však dokonalá. Neslíbím vám, že splní vaše očekávání, moje ale nakonec překonala :).
Žádné komentáře:
Okomentovat