Není čas ztrácet čas

Čas. Slovo, které se skloňuje ve všech možných pádech a především v souvislosti s jeho neustálým nedostatkem. Ruku na srdce, kdo z nás si občas neposteskne nad tím, jak nic nestíhá? Vrcholící předvánoční období je doba vyloženě hektická, protože všichni se snažíme dodělat rozdělanou práci, abychom mohli na svátky odejít s čistou hlavou i stolem, do toho je potřeba poshánět dárky, napéct cukroví, provést generální úklid... Asi bychom se nikdo příliš nezlobili, kdyby měl den tak dvojnásobný počet hodin.

Posledních pár týdnů, vlastně tak nějak od začátku prosince mám pocit, že se čas nějak neskutečně zrychlil. Nedávno jsem otevírala na adventním kalendáři první okénko, a najednou je Štědrý den za dveřmi. Na Vánoce se pochopitelně těším, i když primárně proto, že si po dlouhé době zase užiju dovolenou. Delší volno jsem totiž měla naposledy v červenci, což už je pěkná řádka týdnů nazpátek. Spolu s tím, jak prosinec utíká splašeným tempem a chýlí se k závěru, však začínám mít plíživý pocit, že vlastně nic nestíhám. Paradoxní je, že toho vlastně není až tak moc, co bych ještě měla stihnout. Dárky jsem nakoupila a zabalila, cukroví je taky upečeno a úklid zvládnu ještě teď během víkendu.

Jsem svou podstatou tak trochu chaotik. Tím chci říct, že si sice dovedu věci rozvrhnout a rozpočítat tak, abych je stíhala pokud možno všechny, ale plánování všeobecně moc v lásce nemám. Navíc často zjistím, že podle plánů se mi stejně nedaří řídit, takže se na ně ve výsledku vykašlu. Asi bych ani nespočítala, kolik různých To do listů pravidelně popíšu, mám i měsíční plánovače, do kterých se snažím rozplánovat si třeba aktivitu tady na blogu, ovšem výsledek bývá dost tristní. Zatímco To do listy většinou splním do posledního puntíku, na blogu dost bojuju s tím, aby všechny moje plány nevzaly za své. Mám pocit, že neexistuje snad jediný měsíc, kdy bych dodržela všechno, co jsem si předsevzala.

Všechno souvisí se vším, a tak výše zmíněné situace nastávají i proto, že jsem docela prokrastinátor. I když... dovedu být hodně efektivní, jen ne vždycky v oblasti, kterou bych se měla právě zabývat. Pokud slíbím, že něco udělám, pak to tak i bude, nedělají mi problém deadliny a uzávěrky. Jen práci často přeskupuju podle aktuální chutě a nálady, takže potom všechno dělám na poslední chvíli. Jsem ale ten typ, kterému se pod stresem pracuje dobře, zvyšuje to jeho výkonnost, takže to odkládání má něco do sebe. :D

Stížnosti na to, jak lidi nemají na nic čas a vůbec nic nestíhají, nemám ráda a sama se je snažím omezovat na minimum. Občas mi totiž připadá, že je to jenom laciná výmluva, proč odkládat věci, do kterých se jim nechce. Všechno je totiž výhradně o prioritách a o tom, čemu se rozhodnete svůj čas věnovat. Je snadné tvrdit, že nemám čas třeba cvičit, protože mě to nestojí žádnou námahu. Pak si ale těžko můžu stěžovat na to, že nemám žádnou fyzičku nebo že jsem přibrala. Ne každý jsme tělem i duší sportovec, ovšem dnes se nabízí tolik možností pohybu, že je naprosto mizivá šance, že by se vám nepodařilo objevit něco, co vás bude bavit. Prostě kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Tak to aspoň vždycky říkala moje babička.

Tím nejhorším, co se nám může stát, je podle mě situace, kdy nemáme čas na své koníčky. Mohou samozřejmě nastat nepředvídatelné okolnosti, kdy se to stane, skoro vždycky je to však dočasný stav. Tím, že omezíme čas na činnosti, které nás baví a naplňují, rozhodně nepřispíváme k vlastní psychické pohodě. Co je lepší? Mít dokonale vycíděnou domácnost, navařeno a nazdobeno, ale cítit se totálně vyplivnutá, nebo něco z toho vynechat a raději si dopřát hodinku s knihou? Tím nechci říct, že máme žít v bordelu a živit se konzervami, jen že nemusí být vždycky všechno perfektní.

Až tedy zase budete mít pocit, že nic nestíháte, zkuste se na chvilku zastavit, zhluboka nadechnout a věnovat si malý okamžik klidu. Všichni máme k dispozici jenom 24 hodin denně, ovšem můžeme je využít na maximum a zároveň tak, abychom se nezhroutili pod tíhou povinností. A někdy je důležité být sobci a myslet primárně na sebe. Darovat si pár okamžiků, kdy se budeme věnovat tomu, co nás baví, a přestaneme se stresovat tím, že ostatní lidé okolo nás dokonale stíhají. Prozradím vám totiž jedno tajemství. Nestíhají a mají úplně ten samý pocit jako vy. Jen možná vypilovali k větší dokonalosti umění mít některé věci na háku. Tak si užijte Vánoce a pokud možno v klidu.

Přeju vám požehnané svátky v kruhu vašich milovaných a ať se vám splní všechna, třeba i ta nejodvážnější přání. :)