Zima, zima, zima je... nebo spíš není

Vybavujete si, kdy naposledy jste se ráno probudili, vyhlédli z okna a zůstali konsternovaně zírat, protože přes noc nasněžilo? Já kupodivu docela přesně. Bylo to v prosinci 2018, v den našeho výletu do Drážďan. Ne že by od té doby nesněžilo, jen mi to tak výrazně neuvízlo v paměti. Zimy v našich končinách jsou totiž čím dál mírnější a po sněhu ani památky. Minimálně ve větších městech.

Když jsem byla malá holka, pamatuju si, že sněžilo častěji. Táta vždycky nadával jako špaček, protože mu to komplikovalo dojíždění do práce. Sníh tál, rozježděná břečka namrzala a silnice tím pádem klouzaly. S odstupem času a vlastním řidičákem tomu naprosto rozumím, jako dítě jsem však tyhle nevýhody nevnímala. Podstatné pro mě bylo, že je sníh, ze kterého se dají dělat báječné koule, sněhoví andílci nebo třeba sněhuláci. Dalo se v něm dovádět celé hodiny a nikdy vás to nepřestalo bavit. A vůbec nezáleželo na tom, že je pekelně studený, zalézá člověku pod oblečení a celého ho zmáčí.

Jakmile napadl sníh, znamenalo to taky, že je načase vytáhnout sáňky, boby, lyže nebo cokoliv dalšího, na čem se dá jezdit, a vypravit se na svah. Vzpomínám si, jak nám jeden rok naši nadělili pod stromeček boby. Byly červené a pohodlně jsme se na ně se ségrou vešly obě. Při troše vůle se k nám přidal i táta. Který si to vždycky mimochodem náramně užíval. Pak už jen stačilo odejít kousek za město, kde jsme měli garáž, vytáhnout boby nahoru do kopce a vzápětí svištět dolů s větrem o závod. Myslím, že mamka s námi nikdy jezdit nebyla, protože jí tyhle zábavy moc neříkaly. Navíc mám pocit, že jí táta chtěl dopřát trochu času pro sebe, kdy se o nás o všechny nebude muset starat, tak nás prostě vytáhl někam za zábavou sám. A že jsme se nablbli.

Později jsem objevila taky kouzlo lyžování, i když přiznávám, že běžkování jsem nikdy nepropadla. Moje rodina ovšem tenhle zájem nesdílí, takže v zimě se na hory nejezdí. Naposledy jsem na lyžích stála odhaduju tak před deseti lety. :D Ale není všem dnům konec a jsem si jistá, že se na sjezdovku zase někdy dostanu. Jen to možná nebude v nejbližší době.

Pominu-li hory, pak ovšem o sníh skoro nezavadíš. Mám pocit, že poslední poměrně velkou kalamitu jsem zažila, když jsem byla na gymplu. Mohlo mi být tak patnáct šestnáct, to už nevím přesně. Každopádně tehdy nasněžilo. A ne jen jednou nárazově, sněžilo průběžně. Dodneška si vybavuju, že jsem půlku zimy nedělala nic jiného, než odhrnovala sníh z cest okolo domu a na schodech. Samozřejmě že ne jen já, střídali jsme se celá rodina. I když dost často to vyšlo na mě nebo na ségru prostě proto, že jsme se vracely ze školy za světla. Protože komu by se chtělo odhrnovat sníh potmě. Ze začátku to byla ještě docela zábava. Postupem času nutné zlo, které jsme museli absolvovat, abychom nezapadli. A to podotýkám, že naši mají dům ve městě. Nechci si ani představovat, jak ten rok musela vypadat zima někde v menších vesnicích.

Od té doby ovšem nasněžilo jenom sporadicky. I když i tak to občas stálo za to. Kupříkladu si pamatuju, že jsem se jednoho lednového dne vypravila do školy autem, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo začít cokoliv padat. Jasně, bylo pošmourné šedavo, ale to je v zimě tak nějak pořád, tudíž mu člověk nevěnuje moc pozornosti. V průběhu dne se ovšem začaly z nebe snášet první vločky, které postupně přerostly v masivní chumelenici. Sněžilo a sněžilo a já se psychicky obrňovala na jízdu domů, které se nešlo nijak vyhnout. Nejhorší na tom bylo, že silničáři jsou z nějakého důvodu každoročně strašně překvapeni, že sněží, takže nějaké prohrnování silnic je spíše zbožným přáním než realitou. Domů jsem tehdy v pořádku dojela, ovšem pocit, jak mi sníh klouže pod pneumatikami nebyl úplně nejpříjemnější.

Nejsem žádným velkým fanouškem zimy, ale sníh mám ráda. Proto mi docela chybí, že v posledních pár letech po něm není ani stopy. Jistě, člověk může vyrazit na hory, i když ani tam už si dneska nemůže být jistý sněhovou nadílkou. Navíc skoro ani nemrzne. Občas mám při pobytu venku pocit spíše brzky jarního či pozdně podzimního dne. Je lezavo, je nepříjemně, ale vlastně není zima. Což je škoda. Člověk pak má pocit, že už vůbec nezažívá klasické střídání ročních období. Anebo pokud ano, tak v dost zmateném rytmu. Je otázka, jestli je to důsledek globálního oteplování nebo přirozených klimatických změn. Případně obojího.

Jak se blíží konec ledna, začínám být zvědavá, jestli se letos nějakého sněhu vůbec dočkám. No, uvidíme. Třeba se na nás usměje štěstí. Jen doufám, že to nebude někdy v dubnu. :)