Král Oidipús

Autor: Sofoklés

Překlad: Matyáš Havrda, Petr Borkovec

Úprava textu: Nina Jacques, Ilona Smejkalová, Jan Frič

Premiéra: 19. 12. 2019

Uvádění: Národní divadlo

Režie: Jan Frič

Obsazení

Oidipús - Pavel Batěk

Kreón - Igor Orozovič

Iokasté / Oidipův posel - Jana Stryková

Diův kněz / Šéf sboru - David Prachař

Teiresiás - Jana Preissová

Korintský posel - Alena Štréblová

Láiův pastýř - Taťjana Medvecká

Sbor Thébanů - Martiny Preissová, Petr Vančura, Lucie Polišenská, Filip Kaňkovský, Jiří Pěkný, Václav Marhold, Mikuláš Čížek

Kapela - David Herzig, Lukáš Mutňanský, Jakub Šindler, Petr Hanák, Jakub Kudláč, Jiřina Dvořáková

Délka představení: 1 h 45

Inscenovat antická dramata se vrací do módy, na českých jevištích se objevují čím dál častěji. Vzhledem k často velmi monologické struktuře a mnohdy i těžko aktualizovatelnému tématu je to vždycky sázka do loterie, ne každý pokus o uvedení antických textů dopadá dobře. Fričova inscenace Krále Oidipa bohužel patří k těm méně povedeným.

Sofoklovo drama má de facto strukturu moderní detektivky, díky čemuž se jeho aktualizování přímo nabízí. Vychází z toho i Fričovo pojetí, které dokonce se zdůrazněním vyšetřovací linky přímo pracuje. Bohužel velmi nedůsledně, takže jakékoliv případné poselství se rozplývá ve změti velmi nekoherentních popkulturních odkazů. Jejich spojení jednoduše nedává smysl, a to ani při vynaložení značné fantazie.

Dramaturgie si pohrála s textem do té míry, že v určitých pasážích divák sleduje zároveň drama i jeho výklad. Pomocí rádoby učených komentářů je mu sdělováno, co přesně básník konkrétní scénou myslel. Nutno podotknout, že tyto výklady jsou mnohdy buď naprosto prázdným plkáním, nebo naopak přehnaně erudovaným výplodem, v jehož zákrutech a složitosti se ztrácí i sám mluvčí, natožpak posluchač. Tvůrci se rozhodli také do značné míry eliminovat chór. Z anonymních zástupců davu vyjadřujících názor celé skupiny se stávají silně individualizovaní jedinci předestírající své vlastní myšlenky. Chóričnost se objeví pouze občas a spíše mimoděk. Dobrá je myšlenka zhudebnění sborových pasáží, byť ani u nich nevládne žádný jednotný styl, takže některé z nich připomínají rytmizovanou recitaci a jiné travesti show.

Scénografie dost odpovídá celkové koncepci - tedy těžko interpretovatelný pelmel. Úvodní scény se hrají před spuštěnou kovovou oponou a dekorace imitují papežskou audienční síň. Tento dojem je však rozbíjen soustavou sametově polstrovaných židlí, na nichž se rozvalují humpolácky působící muži. Jakmile se opona zvedne, objeví se v podstatě prázdná scéna s obdélníkovou, hlínou vysypanou plochou uprostřed, která se všeho nejvíc evokuje archeologické naleziště. Za ní vzadu stojí obří tiskárna a prostor je rámován kovovým lešením a vykryt modrou plachtou. Tím vzniká dojem filmového ateliéru, což je s ohledem na celkový koncept inscenace nejspíš záměr.

Frič se rozhodl využít jako jednotící linku filmové prostředí, to je však bohužel to jediné, co jednotlivé inspirační zdroje spojuje. Divák naráží na odkazy vztahující se k tak rozdílným populárním pořadům, že se v nich po chvíli začne topit. Úvod je jako vystřižený ze seriálu Mladý papež, následuje skok k detektivu Columbovi líznutému trochou Sběratelů kostí s drobnými ozvuky Planety opic. Do toho se po scéně neustále motají statisté, jejichž význam není nijak ospravedlněn. Jednoduše řečeno jde o pelmel, který postrádá hlavu i patu. Režijně zajímavý je nápad s Oidipovým oslepnutím, i ten se však záhy přerodí v parafrázi Terminátora a Matrixu.

Velmi problematické je rovněž herectví jednotlivých protagonistů, což však není zaviněno herci samými, ale celkovou koncepcí. Antika si žádá patos, dokonce jí velmi sluší. Ve Fričově inscenaci však po něm není ani stopy. Herci buď ztvárňují své postavy zcela ploše a nezajímavě, nebo se naopak snaží psychologizovat. Což je v momentě, kdy nemají pořádný charakter, na němž by mohli stavět, cesta do pekel. Největší potenciál zaujmout má Pavel Batěk v hlavní roli Oidipa. Ani on však už tak špatnou inscenaci nezachrání.

Fričův Král Oidipús má spoustu zajímavých, někdy i zábavných nápadů, jako celek ovšem nedrží pohromadě. Zbytečně různorodá nekoncepční stylizace inscenaci ubíjí a sráží až kamsi na hranici koukatelnosti. Ne že by ty necelé dvě hodiny byly vyloženě utrpením, jenom v divákovi vůbec nic nezanechají. Ať už se režisér snažil svou inscenací říct cokoliv, poselství se rozplynulo v přehršel popkulturních odkazů, které naskládané vedle sebe vůbec nedávají smysl. Je to tak trochu, jako když Pejsek s Kočičkou pekli dort - trochu tohohle, trochu tamtoho a máme tady nestravitelnou směs. Pokud se vám líbil Fričův Faust, pak budete z jeho Oidipa nadšení. V opačném případě se mu raději vyhněte.