Sylvie Germain - Kniha nocí

Penielovi jsou spojeni s vodou, brázdí ji na říčních člunech a nemají ve zvyku se zastavovat, jelikož celý jejich život je provázán s někdy klidným a jindy dravým proudem. Je však jen otázkou času, než se rozhodnou zastavit a stejně, jako byli předtím napevno svázáni s vodou, prolnou se nyní s půdou, v níž zanechají své hluboké, nezpochybnitelné stopy.

Victor-Flandrin přišel na svět jako dítě hříchu a snad právě proto jako by se mu v patách táhla smrt. Nezáleží na tom, jak moc se snaží utíkat, stejně ho vždycky znova v nějaké podobě dostihne. Jako by musel splácet dluh, který sám neudělal, a odčinit počínání svého otce, jako by platil za to, že se zpupně rozhodl pokoušet osud i síly přírody, nebo možná za to, že se odhodlal opustit řeku a zaslíbit se zemi. Postupně pohřbívá celé zástupy svých příbuzných - od předků přes manželky až po své děti - a marně se snaží najít ve světě okolo sebe aspoň nějaký smysl.

Autorka stvořila rodinnou ságu na pomezí magického realismu, v níž není ani tak důležitý příběh, jako spíš způsob, jakým je napsán. Sylvie Germain si totiž hraje s jazykem a už jen tím, jak jej skládá do vět, vytváří samostatnou vyprávěcí rovinu. Jako by mnohem víc šlo o to, jakým způsobem se vypráví, nikoliv o to, co vlastně. Autorka totiž ukazuje, jak právě jazyk vytváří naši každodenní žitou realitu, prolíná se s ní a ovlivňuje ji. Stojí u zrodu toho, jak vnímáme sami sebe i své okolí a v rámci románu jako by byl samostatnou entitou, vlastním hrdinou, který ostatní rád škádlí a postrkuje po cestách vedoucích neznámo kam.

Román je rozdělen do několika částí, z nichž každá je ohraničena konkrétní nocí. Každá z nich přitom skrývá hrůzy války a její zrůdné působení na lidi. Autorka představuje válečné konflikty ve vší jejich nesmyslnosti, a především upozorňuje na to, jak pokřivují a ničí obyčejné lidi. Nikdo, kdo prošel útrapami válečných polí, totiž nemůže zůstat stejný, jaký byl. Hrdinové jsou právě proto snůškou nejrůznějších traumat, která je deformují a postrkují k až zvrácenému jednání. Z některých se stávají lidské zrůdy, z jiných prázdné schránky, které absolutně ztratily ponětí o vlastním já, a pak jsou tady i tací, kteří se už nikdy nevrátí.

Jak už bylo řečeno, hlavní devízou románu je jeho jazyk. Autorka píše neuvěřitelně specifickým, silně poetickým stylem, který jako by byl v ostrém kontrastu k tomu, o čem vlastně pojednává. Popisuje nejrůznější hrůzy a zvrácenosti, dělá to však jazykem, který se se čtenářem mazlí, něžně ho konejší a snaží se ho přesvědčit, že to, o čem čte, je ve skutečnosti poezie a krása. Právě tento kontrast však umocňuje sugestivnost vyprávění a činí jej o to působivějším. Všechno je tu totiž řečeno napřímo, bez obalu, ale přesto nezvykle líbivými slovy.

Kniha nocí je román se specifickou poetikou a jazykem, v němž autorka zkoumá hranice možností různých vyjádření a toho, jak moc je lidská existence ovlivňována verbalizováním okolností a skutečnosti. Jazyk vstupuje do hry jako samostatný hrdina, jehož prostřednictvím může čtenář poznávat postavy i dění, se kterým může polemizovat, ale kterému nelze utéct. Paradoxně je to právě poetičnost jazyka, která jenom umocňuje sugestivnost jednotlivých výpovědí a podtrhuje zvrácenost lidského počínání. Postavy jsou totiž ve své podstatě monstry s nepřirozenými choutkami a marnou touhou po jejich naplnění. Kniha nocí je extrémně specifická próza - buď se s ní potkáte a ona ve vás zarezonuje, nebo vás mine. Na každý pád však bezpochyby vyvolá emoce, a o to jde v literatuře především.