Vilém Koubek - Zatloukání hřebů

Urbex se jeví jako vcelku bezpečný koníček. Ano, jsou tu jistá rizika, ale pokud budete dodržovat základní pravidla, měli byste vyváznout bez úhony. To si aspoň myslela skupinka kamarádů, když se vypravila na opuštěné Sídliště 16 opředené spoustou tajuplných legend. Nemohli tušit, že ze tří se domů vrátí jediný, a to ještě v nezáviděníhodném psychickém stavu...

Ema se poté, co její bratr zmizel během urbexového dobrodružství, rozhodla zpřetrhat veškerá pouta s rodinou. Domácí prostředí se pro ni totiž začalo stávat nesnesitelným a rozhodla se proto utéct na druhou stranu města a naplno se oddat studiu, jen aby nemusela řešit rodiče pomalu se propadající do vlastní, specifické paranoie. Po několika letech se jí však minulost připomene v podobě smrti její matky. Vzhledem k tomu, že její bratr i otec jsou nezvěstní a pravděpodobně mrtví, je Ema jedinou dědičkou domu svého dětství.

Žena se rozhodne na místo vypravit, aby zjistila, v jakém je stavu. Při procházení domem mimo jiné zavítá do otcovy bývalé pracovny a najde na jeho stole notebook. Sice ví, že její otec nenáviděl, když mu někdo lezl do soukromí, počítač však není zaheslovaný a zvědavost je větší než respekt, takže Ema se rozhodne prozkoumat, na čem otec vlastně pracoval. Objeví rozsáhlý textový dokument, v němž se věnuje zmizení jejího bratra. Velmi podrobně v něm rozebírá nejrůznější stopy a vodítka a Ema při jeho čtení čím dál víc ztrácí ponětí o vlastní realitě a tom, co je pravda a co pouhé divoké domněnky.

Román je poměrně krátký a koncentrovaný, díky čemuž se daří čtenáře udržovat v napětí a vyvolávat u něj až lehkou paranoiu. Autor vypráví v podstatě ve dvou linkách. Ta první je příběh Emy, ta druhá příběh jejího bratra, ovšem očima jejich otce. Čtenář jako by četl příběh v příběhu, přičemž oběma schází objektivní vypravěč, ač se oba o jistou objektivizaci snaží. Emin otec popisuje svoje vyšetřování až vědecky, zároveň si však neodpouští drobné úkroky směrem k vlastní dojmologii, takže jeho vnímání reality je přirozeně zkreslené. Totéž platí pro Emu, která sice otcův rukopis pravidelně komentuje a vymezuje se vůči němu, sama však není zcela důvěryhodnou vypravěčkou, takže čtenář si není jistý, co se skutečně děje a co je pouze vybájeno v její mysli.

Text je psán svižně a čtivě, dovede vtáhnout a pohltit zejména atmosférou. Ta je po celou dobu ponurá a autorovi se daří realitu svých postav vykreslit tak plasticky, že máte tendence dohledávat si jednotlivá místa, přestože jsou zcela fiktivní. Žánru dobře slouží i nevěrohodnost vypravěčů, protože díky nim čtenář netuší, kde je vlastně pravda, a může si řadu věcí domýšlet. To platí i o samotném konci, který je velmi nejednoznačný a nabízí řadu různých interpretací.

Zatloukání hřebů je čtivě napsaným románem se silnou atmosférou, který dovede čtenáře vtáhnout a zároveň v něm vyvolat hlubokou paranoiu. Vykreslované události působí stejnou měrou bizarně jako uvěřitelně, takže při čtení se budete snažit přijít na to, kde je pravda, autor sám však jednoznačné vodítko nenabízí. V rámci žánru román velmi dobře funguje, vyvolává patřičné emoce a nechává na čtenáři, aby si příběh přebral po svém. Coby člověk, který horrory nevyhledává, jej naplno neocením, pokud však máte tenhle žánr rádi, pak Zatloukání hřebů za přečtení rozhodně stojí.