Paní Bovaryová

Autor: Gustav Flaubert
Překlad: Miloslav Jirda
Divadelní adaptace: Tomáš Loužný

Premiéra: 14. 11. 2024
Uvádění: Stavovské divadlo

Režie: Tomáš Loužný

Obsazení
Ema Bovaryová - Denisa Barešová
Karel Bovary - Radúz Mácha
Paní Bovaryová st. - Martina Preissová
Rudolf, šlechtic - Robert Mikluš
Leon, student - Filip Březina
Lheureux - Pavel Neškudla
Markýz, Lékárník Homais - Petr Vančura
Operní diva Nourritová, Služebná Stáza, Komorná Viktorie - Tereza Jarčevská

Délka představení: 2 h 40

Klasiky francouzské literatury se na pražských jevištích objevují pravidelně v nových podobách a výkladech. Paní Bovaryová se na prkna Národního, respektive Stavovského divadla vrací po téměř století v nové adaptaci Tomáše Loužného, která se velmi výrazně soustředí na feministickou linku románu. Ema Bovaryová v jeho ponětí není jenom ženou toužící po románovém vzrušení, nýbrž člověkem hledajícím seberealizaci ve světě, který podobným snahám příliš nepřeje.

Tvůrci se rozhodli pro scénografickou čistotu a nezahlcují scénu zbytečným balastem. Po většinu času se dokonce hraje na zcela prázdném jevišti doplněném zrcadly po stranách a stěnou v zadní části, řada momentů je umístěna před oponu. Jen místy přibyde zajímavý scénografický detail v podobě obřích korálů nebo střevíce. Diváci se tak mohou plně soustředit na herecké výkony a velmi precizní choreografii, která nejen dokresluje prostředí, ale je i velmi charakterotvorná. V centru se přitom nachází Ema Bovaryová a její postupná proměna z naivní holčičky v oslnivou lamačku srdcí, která se postupně ztrácí sama sobě.

Na začátku stojí roztomilá a holčičkovsky naivní Ema v bonbónově růžových šatech, pro kterou je životním vítězstvím to, že může opustit klášter a provdat se za muže, kterého nadevše miluje. Brzy však pro ni přichází hořké vystřízlivění, jelikož provinčnost jejich společného života jí ani trochu nevyhovuje. Postupně si začíná uvědomovat, že její muž vedle řady jiných kvalit postrádá cílevědomost, ambice jsou mu zela cizí a její touha zažít něco víc než nezáživnou vesnickou každodennost je pro něj nepochopitelná. Ve vleku matky, která je tvrdou zastánkyní starých pořádků, má pocit, že stačí svou ženu bezmezně milovat, takže k jejím touhám zůstává úmyslně slepý. Tvůrci tím reflektují rozdílnost v mužském a ženském vnímání světa, skrz svou hlavní hrdinku se však zároveň vymezují vůči "tradiční" ženské roli. Své místo mají v inscenaci také generační a společenské střety, tak trochu se tady navážejí také do nekalých obchodních praktik a zneužívání finanční negramotnosti či tendence dnešní společnosti obklopovat se luxusem, na nějž ve skutečnosti nemá, a žít na dluh.

Podstatnou složkou inscenace je také hudba, která ji rytmizuje a promítá se do pohybu postav a až tanečních choreografií, velmi precizně jsou zaranžované zejména momenty vášnivých milostných vzplanutí a jejich důsledků. Milostné napětí se buduje i jen pouhým dotykem, respektive jeho absencí. V jiných momentech postavy na scéně zpívají, a to v angličtině nebo francouzštině. V obou případech opěvují svou touhu po lepším a záživnějším životě, samy texty jsou přitom velmi banální a vychází z mluveného slova pronášeného na scéně (kupříkladu se tu opěvuje cukr), neznalý obou zmiňovaných jazyků to však dost možná nepochopí. Ostatně sama volba cizích jazyků vlastně tak úplně nedává smysl a není jasné, od čeho se odvíjí. Lehce problematický je také celkový temporytmus. Zatímco do pauzy jede představení v příjemně svižném tempu, po přestávce začíná zvolňovat a poslední třetina působí poněkud zdlouhavě a vlastně velmi repetitivně.

Vzhledem k celkové koncepci jsou alfou a omegou herecké výkony. Největší nároky jsou v tomto ohledu kladeny na Denisu Barešovou v titulní roli, která na jevišti zažívá dokonalý rozpad osobnosti. Z naivní zaláskované holčičky se stává femme fatale, která však není schopná pochopit vlastní touhy a v honu za jejich naplněním ničí sama sebe. Barešová je v zamilovaných polohách roztomile rozjuchaná, jemná a citlivá, dovede však ostře bodnout a být sžíravě ironická. Její ženskost je vyvažována neústupností, dovede být s hrdě vztyčenou hlavou slepá k vlastním chybám, ale stejně tak se proměnit ve zlomenou kajícnici, která žadoní, aniž by věděla, jak přesně na to. V ostrém kontrastu k ní je matka Martiny Preissové, která je ostrá jako břitva, velmi striktní a extrémně kousavá. Pohybuje se s důrazem, neustále má nasazený lehce opovržlivý výraz, s nímž ostatním naznačuje, že jí nestojí ani za to, aby si o ně otřela boty. Z mužských protagonistů patří k nejvýraznějším Filip Březina jako Leon, který se z nesmělého studentíka s uhýbavýma očima a rozpačitým přešlapováním proměňuje v protřelého a sebevědomého svůdníka, který velmi dobře ví, co chce a jak toho dosáhnout. Zaujme také Lheureux Pavla Neškudly, jenž je úlisným hadem ovíjejícím smyčky kolem své oběti, dokud ji úplně nevyždíme. Na druhou stranu Neškudla se tady drží osvědčené polohy drobného podvodníčka, která je mu v poslední době na jevišti vlastní, takže ničím nepřekvapí.

Paní Bovaryová je svěží, mladá inscenace, která hraje na velmi feministickou notu, vedle ženské otázky však řeší také problematiku dluhových pastí a snahy mít se dobře, i když to znamená žít nad poměry. Na jednu stranu tak kritizuje konzumerismus, na druhou upozorňuje na ekonomické problémy, které současnou společností silně rezonují. Inscenace si udržuje stylovou čistotu i čitelnost, choreografickou preciznost a vyznačuje se vynikajícími hereckými výkony. Je jasným důkazem toho, že ve své době kontroverzní román je pro nás velmi aktuální, a to možná ještě víc než v době, kdy jej Flaubert psal.