Některé zážitky jsou silně traumatizující a nezáleží na tom, jak moc se snažíte nepřipouštět si je k tělu. William právě dokončil balzamovací školu jako nejlepší v ročníku, a to navzdory svému nízkému věku. Už brzy se má po boku strýčka připojit k rodinnému byznysu a vypravovat zemřelé na jejich poslední cestu, ještě předtím ho však čeká křest ohněm. Rozhodl se totiž přihlásit jako jeden z dobrovolníků do Aberfanu...
Byl poklidný říjnový den a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl nějak lišit od dalších jemu podobných. Děti odešly do školy, rodiče do práce a nikdo nemohl tušit, že dnešní snídaně je posledním jídlem, které si kdy společně dají. V devět hodin a čtrnáct minut se totiž v důsledku blízké důlní činnosti uvolnilo 150 tisíc tun zeminy, bahna a důlního odpadu a jako nekontrolovatelná lavina se zřítilo do údolí. V cestě jim při tom stálo několik farmářských domků a bohužel také místní škola, v tuto chvíli plně obsazená. Nikdo z dětí ani dospělých v budově netušil, jaká katastrofa se na ně žene, protože viditelnost byla toho dne v důsledku silné mlhy prachbídná. I kdyby však ze školy na svah viděli, jejich šance na útěk byla velmi mizivá, protože celému sesuvu netrvalo pohřbení školy ani minutu. O život přišlo celkem 144 lidí, z toho 116 dětí. Pouhých 34 žáků se podařilo ze sutin zachránit živých. Na místo se sjíždí všichni dostupní balzamovači, aby pomohli s přípravou mrtvých dětí do rakví a usnadnili identifikaci těl.
William je tím, co okolo sebe vidí, hluboce poznamenán bez ohledu na to, jak velký se snaží držet si odstup. A to tak moc, že se rozhodne sám nikdy žádné děti nemít, jen aby se nemusel děsit jejich potenciální smrti. Aberfan však není jediný traumatizující zážitek v jeho životě, spíše důsledek jeho předchozích voleb a rozhodnutí, která učinil na základě rodinných roztržek. Navzdory rodinné tradici totiž nejprve vůbec nechtěl být balzamovačem a dával přednost zpěvu, k němuž ho jeho znělý čistý hlas přímo předurčoval.
Román se odehrává v druhé polovině dvacátého století, nicméně není vyprávěn striktně chronologicky. Začíná totiž katastrofou v Aberfanu, načež se vrací o několik let zpět, aby Williama představil jako nadějného sboristu a ukázal jeho dospívání v chlapeckém kolektivu. Přes popis jeho balzamovačského studia se pak čtenář postupně dostává až do období několik let po Aberfanu, v němž Williama začínají dohánět démoni jeho vlastní minulosti. Najednou se musí vyrovnávat s traumaty, která se pokusil pohřbít hluboko v sobě, což mimo jiné znamená opětovná setkání s lidmi, jež ze svého života vyškrtl, a taky nutnost postavit se čelem k vlastním prohřeškům a chybám. Což není ani trochu snadné, protože William má tendence odmítat osobní zodpovědnost za cokoliv a raději hledá chyby u ostatních, nikdy u sebe. Navíc je poměrně tvrdohlavý, takže o to těžší pro něj je přiznat, že se mohl mýlit, nebo se dokonce omluvit.
Bolestná laskavost je románem vyprávějícím o blízkosti a nevyhnutelnosti smrti, který jako by nám chtěl připomenout, proč stojí za to vážit si života a užívat si ho. Přes poměrně morbidní téma se autorce podařilo do příběhu vtisknout obrovské množství laskavosti a naděje, stejně jako suchého britského humoru. Vypráví s citem o problémech obyčejných lidí, traumatech, která v nás mohou zanechat i zcela banální situace, a složité cestě k sobě samému a přijetí vlastních chyb. Autorčin styl je čtivý, byť poměrně úsporný a pracující s náznaky a nedořečenostmi. Jde o příběh, který bolí číst, ale který je přesto ke čtenáři podivným způsobem laskavý. Ostatně, jako by to chtěl naznačit už sám jeho název.
Žádné komentáře:
Okomentovat