Veronika Opatřilová - Píseň L.

Les je útočiště, svět sám pro sebe, místo, kde se všechno skrývá, ale zároveň zde neexistují tajemství. Neustále se proměňuje, ale přesto jako by zůstával stále stejný a působil na každého svou uklidňující mocí. Veronika Opatřilová ve svém románu Píseň L. vypráví dva samostatné příběhy, které jsou však možná provázanější, než by čtenáře na první pohled napadlo.

Laurenc je mladý normanský šlechtic, jehož otec v rámci dobyvačných výprav získal část anglického území. Hrad a vesnice sousedí s hustým lesem plným nejrůznějších tajemství, který se pro chlapce a později mladého muže stává útočištěm a místem, kde může zapomenout na čas i svůj původ. Les ho totiž nesoudí a na rozdíl od staršího bratra od něj nemá žádná očekávání. Laurenc netouží po tom stát se válečníkem a prokazovat svou hodnotu v boji s mečem, dostalo se mu kvalitního vzdělání, ale netouží ani po kněžské dráze. Kdyby mohl, prožije svůj život v lese. Tím spíš, když začne mít důvod se sem vracet.

O mnoho set let později, na jiném místě a v jiném lese potkává mladý novinář Vincent slavnou spisovatelku. Jede s ní pořídit rozsáhlý rozhovor pro její biografii a považuje si to za čest, jelikož dotyčnou vždycky hluboce obdivoval a snad do ní byl i trochu zamilovaný. Dozvědět se o ní víc je tudíž jeho splněným snem. Krátce po příjezdu do srubu u jezera se však dostavuje rozčarování. Žena se k němu totiž chová poněkud přezíravě, celé setkání se odehrává striktně podle jejích pravidel, a navíc vlastně nevypráví o svém životě, celé je to úplně jiný příběh. Anebo ne?

Autorka stvořila příběh, v němž se objevují ne zcela obvyklé druhy lásky, který však jejich účastníky nesoudí. Historická linka představuje milostné vzplanutí mezi dvěma muži, a to v době, kdy se sodomie přísně stíhá i trestá. Současná linka zase sleduje mladého muže a výrazně starší ženu, kteří by si měli držet profesní odstup, ale vlastně toho nejsou schopni, protože je k sobě něco táhne. A to navzdory faktu, že jejich vztah je citově extrémně komplikovaný. Všichni hrdinové se prostřednictvím vztahů učí lépe chápat sami sebe a hledají si cestu k vlastní identitě, přáním a potřebám. Velkým pomocníkem je jim také les, který jako by přesně chápal, co je pro ně důležité, a dával jim lekce, aby je dovedl k poznání. Osudy přítomné se míchají s těmi minulými v tajuplné symbióze a celé je to jenom jeden velký koloběh napříč časem, v němž se osudové lásky vždycky znovu potkají.

Velkou devízou románu je jeho jazyk. Děj totiž není nijak bohatý na zvraty, takže přestože k nějakým dochází, v centru pozornosti stojí vývoj postav a jejich vztahů. Autorka dokáže neuvěřitelným způsobem kouzlit se slovy, splétat je do vět i složitých souvětí a budovat jimi velmi silnou atmosféru. Les z jejího románu čtenáři ožívá před očima do nejmenším detailů, takže má pocit, jako by se v něm osobně ocitl. Z románu se šíří zvláštní klid, který má až magický nádech. Pro lepší rozlišení mezi linkami, přestože je patrné na první pohled, autorka také střídá vypravěče. Zatímco v případě minulosti je příběh líčen v první osobě, současná linka využívá osobu třetí.

Píseň L. je nesmírně poetickým vyprávěním o různých podobách lásky, kterou by většinová společnost nepřivítala s nadšením. Autorka si úmyslně vybírá takové vztahy, které by ve své době byly považovány minimálně za kontroverzní. Zatímco v hlubokém středověku je milostný vztah dvou mužů absolutní tabu, v současnosti není zcela běžné, je-li mezi párem velký věkový rozdíl, aby tím starším byla žena. Autorka nicméně poukazuje na to, že láska je láska a na věku jí nezáleží. Díky barvitému, propracovanému stylu má vyprávění velmi silnou atmosféru, která si čtenáře snadno získá, vtáhne jej do příběhu a dost možná i inspiruje k tomu, aby sám zatoužil vydat se někam do panenských, neprobádaných lesů a jejich posvátného ticha.