Velikonoční Neznámo

Velikonoce nabízí čtyři dny volna, což je ideální příležitost někam vyrazit. Tak proč neponechat cílovou destinaci náhodě a nevypravit se do Neznáma? Do speciálního vlaku s nejistým cílem jsem nasedla už potřetí a dostala díky tomu šanci prozkoumat krásy Hamburku, a nejen jeho.

Den 1. - 17. 4.

Na naši velkou výpravu jsme tradičně vyráželi navečer. Sraz byl stanoven na osm hodin a Praha se s námi loučila přívětivým počasím a malebným západem slunce. Bohužel, jako by právě fialová obloha byla předzvěstí komplikací, které mají přijít. Hnutím několika nešťastných okolností totiž došlo ke zpožděním nad velkorysou časovou rezervu organizátorů a z příprav k odjezdu se tak velmi záhy stalo nekonečné čekání na Godota.

Podle původního plánu jsme měli vyrážet kolem deváté. Jak se však ukázalo, šlo o velmi optimistický odhad, který měl s realitou pramálo společného. Organizátoři se sice snažili ze všech sil nějak nás zabavit a ukrátit zvolna se šinoucí čas, nikdo však neměl moc chuť se programu účastnit. Brzy se vytvořily různě velké hloučky, v nichž se lidé dávali navzájem do řeči a vyměňovali si stesky nad tím, jak to všechno trvá. Aspoň počasí nám naštěstí zůstalo nakloněné a teplota se po celý večer pohybovala kolem velmi příjemných patnácti stupňů.

Konečně chvíli po půlnoci řazení vagonu skončilo, lokomotiva se dostala na své právoplatné místo v čele vlaku a mohlo se vyrazit. Ti nejotrlejší zamířili odjezd oslavit do koncertního vozu, ti ostatní zalezli do peřin či spacáků, aby se připravili na dobrodružství, která nám měl přinést následující den.

Den 2. - 18. 4.

Ráno už na nás v organizátorské skupině čekal dokument s informací, kde že to vlastně v příštích hodinách zakotvíme. Naší cílovou destinací pro pátek a sobotu se stal Hamburk. Původní plán příjezdu byl kolem deváté ráno. Želbohu vlak nemá teleport, takže se vzhledem ke zpoždění na odjezdu do cíle dostal o pár hodin později. Na uvolněnou atmosféru na palubě to však nemělo vliv, prostě jsme se každý zabavili po svém, třeba s kytarou v koncertním voze. Navíc jsme díky tomu měli víc času promyslet, co vlastně chceme navštívit.

Na nádraží Altona nás vlak nakonec vysadil krátce před jednou. A protože nebyl čas ztrácet čas, vyrazili jsme rovnou do víru velkoměsta. První zastávkou se stala Labská filharmonie dokončená poměrně nedávno. Uvnitř jsou dva koncertní sály, restaurace, kavárna a taky luxusní hotel. Pokud se zrovna nepořádá koncert, můžete se dovnitř zadarmo podívat a vychutnat si třeba výhled ze zdejší terasy na přístav i nejbližší okolí. Po chvilce kochání následovala procházka právě do čtvrtí, které jsme prve mohli obdivovat z výšky. Budovy v okolí filharmonie v minulosti sloužily primárně jako sklady, dnes jsou to buď administrativní, nebo rezidenční objekty, bytová výstavba tady navíc čile kvete. Rozhodně se jedná o čtvrť plnou malebných zákoutí, jen by k jejímu obdivování mohlo vládnout příznivější počasí. Vzhledem k větru a lezavu byl ale vhodný čas uklidit se do kavárny na nějaký pozdní oběd a trochu čaje.

Procházka pokračovala po rozmrznutí. Prvním odpoledním cílem se stal kostel sv. Mikuláše, z něhož toho ale reálně moc nezůstalo. Jenom kus obvodových zdí a věž. Kostel byl totiž zničen během jednoho z náletů za druhé světové války. Dnes je tady památník a věž, která je druhou nejvyšší stavbou ve městě, slouží jako vyhlídková. A pro všechny, kdo neradi šlapou po schodech, mám dobrou zprávu - jezdí sem výtah, takže vaše nohy zůstanou výstupu ušetřeny.

Jelikož počasí se stále nelepšilo, chtělo to schovat se někde vevnitř. A jaké lepší místo v Hamburku vybrat než Miniatur Wunderland, největší modelovou železnici světa. Možná si řeknete, že jsou to prostě jen vláčky, nic zajímavého, opak je však pravdou. Na poměrně velkorysé ploše se tady totiž nachází zmenšeniny krajiny i nejrůznějších světových metropolí, a to v neuvěřitelně realistickém provedení. Vedou tady doslova kilometry železnice, po nichž se prohánějí nákladní i osobní vlakové soupravy. Vedle toho však můžete obdivovat také auta, letadla nebo třeba UFO, o tisících figurek lidí ani nemluvě. Expozice je navíc částečně interaktivní, takže můžete mačkat nejrůznější tlačítka a potom hledat, jak to ovlivnilo krajinu před vámi. Jedná se o podívanou, kterou si užijí všichni bez ohledu na věk. Pokud milujete vláčky a celkově techniku, asi vás to bude bavit o něco víc, i pokud podobným věcem neholdujete, však budete mít na co koukat. Mně se podařilo tady strávit zhruba tři hodiny a to jsem pořád ještě ani náhodou neviděla všechno. Tenhle zážitek vás vyjde na 20 euro.

Po muzeu už se připozdívalo, takže nazrál ideální čas na večeři. A co jiného se v Hamburku dopřát, než hamburger. Naštěstí je to jídlo, které tady podávají na každém rohu, takže najít správný podnik nedá moc práce. Neplatí to pochopitelně jenom o brugerech. V Hamburku narazíte v podstatě na jakoukoliv světovou kuchyni, na niž dostanete chuť, takže nemusíte mít strach, že byste snad zůstali o hladu. V nejhorším vždycky můžete zavítat do Lidlu nebo jiného supermarketu. No a po večeři už alou zpátky do vlaku na speciální vlakovou edici hospodského kvízu, s ohledem na místo našeho pobytu tentokrát zaměřeného na Německo.

Den 3. - 19. 4.

I celá sobota byla věnovaná Hamburku. Ti, kdo si město zvládli prohlédnout předchozího dne, mohli vyrazit na výlet někam do jeho okolí, určitě je z čeho vybírat, ti další, mezi nimi i já, se rozhodli nikam nejezdit a prostě si to tady prolézt křížem krážem. Předpověď počasí sice slibovala když ne slunečno, tak minimálně polojasno, realita však dokázala, že meteorologie je stále spíše legální formou věštění, nikoliv garantem pravdy. Od rána totiž bylo zataženo, nemluvě o neustávajícím dešti sílícím či slábnoucím v nepravidelných intervalech. Nejsem ale z cukru, abych se rozpustila nebo mě trocha voda vyvedla z míry, tudíž navzdory nepříznivým povětrnostním podmínkám jsem zamířila do města.

První zastávka byla jasná - káva. Bez pravidelného přísunu kofeinu totiž stále ještě nefunguju. Respektive poradím si, ale jsem radši, když nemusím. Tím pádem jsem den zahájila jedním flat white s sebou a vydala se k řece. Mým prvním cílem totiž byla bývalá sovětská ponorka, která za studené války brázdila vlny oceánu. Dovnitř se dostanete za 9 euro a máte tak unikátní možnost projít se po palubě a zjistit, jak se námořníkům žilo ve zdejších stísněných prostorách. Muselo se jich sem vejít přes osmdesát, což v podstatě znamenalo nulový osobní prostor a minimální soukromí. Trávit takhle ponoření třeba i několik týdnů, ne-li měsíců muselo být silně klaustrofobní.

Od ponorky jsem pokračovala podél řeky k tunelu pod Labem, kterým denně proudí stovky lidí oběma směry, ve všední dny se tu k chodcům připojují i auta. Jedná se o unikátní technickou památku o délce něco přes 400 m, která propojuje město s přístavními doky. Tunel byl vybudován na nátlak dělníků, kteří se potřebovali dostávat do práce, ale přívoz k tomu nebyl dostatečně spolehlivým prostředkem. Otevřen byl v roce 1911 a slouží dodnes, byť aktuálně prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Původně jsem plánovala trochu se projít po docích a prozkoumat zajímavá místa, kde se ve zdejším přístavu psala historie. Počasí však rozhodlo jinak. Vzhledem k sílícímu dešti jsem se procházky vzdala, spokojila se s krátkou zastávkou na vyhlídce a tunelem se vrátila zpět na nábřeží.

Jelikož počasí stále nastavovalo svou nevlídnou tvář, zamířila jsem k lodi Cap San Diego, která v 60. a 70. letech vozila zboží z a do Jižní Ameriky, ale dnes je tady muzeum přibližující mimo jiné každodenní život námořníků, vstupné vychází na 12 euro. Expozice vám umožní nahlédnout do jejich soukromých kajut, stejně jako do technického zázemí lodi, k motorům či do skladovacích prostor. Pokud byste hodně chtěli, pak se dá zařídit i přespání na lodi, protože v někdejších kajutách pro pasažéry, kterých tu mohlo být až čtrnáct, jsou zřízeny hotelové pokoje.

A z lodi už alou do historického centra. Chvilku jsem zvažovala, jestli si nekoupit i plavbu lodí po přístavu, ale počasí mě od toho trochu odradilo, jelikož jsem se bála, že by mi na vodě byla zbytečná zima. Místo na vodu jsem proto zabrousila hlouběji do historie. Nejprve v kostele sv. Michala, který je jedním z největších kostelů ve městě. Což ostatně není tak těžké, vzhledem k tomu, že většina historické zástavby vzala za své během druhé světové války. Svatostánek je volně přístupný, pokud byste chtěli na věž nebo do krypty, platí se vstupné. Pod kostelem je pohřbeno až 2500 lidí, takže holdujete-li podobným zážitkům, tady si přijdete na své. I chrám sám však má velmi příjemnou, klidnou atmosféru, v níž můžete jenom klidně sedět a rozjímat.

Poledne už dávno minulo, tudíž byl čas vyrazit někam na oběd. Volba padla na italské bistro v centru, které se krom vynikajících recenzí mohlo pochlubit taky volně dostupnými zásuvkami. A když je vaše ubytování vlak bez možnosti dobít si vaše elektronická zařízení, tuhle vymoženost rozhodně oceníte. K jídlu jsem si dopřála i čaj na zahřátí a zatímco můj mobil sosal energii, já plánovala odpolední program. Většina mých nápadů bohužel stála a padala s pěkným počasím, které nějak nemělo chuť přijít, takže jsem musela oželet botanickou i zoologickou zahradu, které by za deště neměly smysl a člověk by si je pořádně neužil.

Po jídle jsem nakonec zamířila do historického centra, abych se tu trochu prošla a pokochala se starší zástavbou. Skutečně historických budov je v Hamburku jako šafránu, takže aspoň to málo, na které narazíte, si musíte pořádně vychutnat. Poté však už zavelelo moje zmrzlé já, tudíž jsem se rozhodla strávit zbytek odpoledne v sauně. Podařilo se mi akorát vychytat čas, jelikož minimální doba pro pobyt v sauně tady byla tři hodiny, zavíralo se v osm a já zvládla dorazit chvíli před pátou. Tím pádem byl dostatek času nechat prohřát všechny moje vymrzlé kosti. V ceně byl i vstup do bazénu, ale ten jsem se rozhodla oželet a radši si dopřála rituály v devadesátistupňovém vedru.

Do zimy se člověku z toho vedra zrovna dvakrát nechtělo, ale aspoň jsem se mohla utěšovat tím, že přestalo pršet. Vyrazila jsem tedy na večeři a po ní rovnou zpátky do vlaku. Večerní program tentokrát zahrnoval film a po něm už klasické koncertování s kytarou.

Den 4. - 20. 4.

Jelikož Hamburk jsme už důkladně prozkoumali, čekal nás v nočních, či spíše brzkých ranních, hodinách přesun do další destinace. Jak jsme se dozvěděli krátce po rozednění, byla to Postupim. V té už jsem kdysi byla, když jsme se ségrou vyrazily na naši první společnou dovolenou do Berlína, tentokrát jsem však měla k dispozici víc času a konec konců i peněz. Ve prospěch celodenního toulání navíc hrál fakt, že po dvou propršených dnech v Hamburku nás tentokrát město vítalo sluncem a modrou oblohou. Navíc se mi taky konečně naskýtala příležitost prohlédnout si zámek Sanssouci nejen zvenku, ale také zevnitř. Svůj den jsem tedy zahájila svižnou procházkou přes město přímo tam.

Zámeček je poměrně malý, návštěvnický okruh čítá pouhých pár místností. U vchodu vyfasujete audioprůvodce (čeština se bohužel nenabízí) a pak už si sami vlastním tempem procházíte expozici. Asi to není nijak výjimečný nebo neotřelý zámek, za návštěvu ale určitě stojí. I pokud byste se nakonec rozhodli nejít dovnitř, určitě však nevynechejte přilehlý park. Je obrovský, takže tady strávíte spoustu času, rozhodně to však stojí za to.

Během prohlídky zámeckých interiérů pomalu minulo poledne, takže byl čas se občerstvit. A protože na kafe a dort je vždycky ten správný čas, vypravila jsem se do čínského pavilonu v parku, který je předělaný na stylovou restauraci. Jak tady vaří, nedokážu posoudit, dezerty však mají vynikající a káva taky chutnala skvěle. Za nepříznivého počasí můžete sedět vevnitř, za pěkného venku. Jen pozor na to, že je to tu dost oblíbené (není se co divit, když jiný podnik v parku není), takže se může stát, že nenajdete místo.

Plán na zbytek dne jsem pojala velmi volně. Prostě jsem to brala tak, že se podívám, kam mě nohy zanesou, s pár konkrétními zastávkami. Tou první byly pseudoantické ruiny, které tady vznikly, aby dodaly krajině romantický ráz. Příležitostně bývá otevřená zdejší vyhlídková věž, dnešek tím dnem ovšem nebyl, takže jsem si obešla centrální bazének, pokochala se výhledy a pokračovala dál do čtvrti Alexandrowka. Ta tu byla zbudována pro ruské členy královského pěveckého sboru, čítá dvanáct srubů postavených v tradičním východoevropském stylu a patří k ní i pravoslavný kostel. V jednom z domů se nachází muzeum, jinak jsou však objekty v rukách soukromých majitelů, takže obdivovat je můžete pouze zvenčí. Celá čtvrť si však zachovává velmi starosvětskou atmosféru, ani nemluvě o tom, jaký tady vládne klid.

Jelikož krásné počasí by byl hřích nevyužít k procházce někde v přírodě, odpoledne jsem se rozhodla strávit v okolí zdejších jezer. Mým hlavním cílem byl tzv. most špionů, který si jméno vysloužil podle tajných agentů, které si tu mezi sebou vyměňovala Amerika a Sovětský svaz, jelikož most se nachází přesně na hranici mezi někdejším Východním a Západním Německem. Stavba pochází z konce 19. století a vedle své historie není vlastně ničím zajímavá. Což však neznamená, že byste sem nemohli zavítat. Konec konců, když se vydáte na procházku po jezerech, cesta vás sem nakonec zavede.

Od mostu jsem se rozhodla vydat poklidnou rezidenční čtvrtí zpátky do města. Jednak nasát atmosféru, jednak se někde najíst, protože se začínalo připozdívat. Jako první jsem si prošla holandskou čtvrť, která rozhodně nezapře svou inspiraci. Navíc tady najdete spoustu hospůdek, restaurací a kavárniček, které přímo vybízejí k posezení. Já nicméně poodešla trochu stranou do malé italské restaurace specializující se na těstoviny. Menu tady obměňují několikrát do roka podle aktuální sezóny, takže teď bylo k dispozici velikonoční. Rozhodovala jsem se mezi jehněčím ragú a chřestem, ale nakonec u mě zvítězila vegetariánská verze. A musím říct, že to byly jedny z nejlepších těstovin, co jsem kdy jedla. Mňam.

Po večeři akorát nastávala zlatá hodinka, která každému místu dodá perfektní světlo a ideální atmosféru. Do odjezdu vlaku pořád ještě zbýval nějaký čas, takže jsem se vydala na potulku ulicemi, zastavila se u několika dalších pamětihodností, a nakonec se sešla s dalšími členy naší výpravy do Neznáma v parku u nádraží, kde jsme si ještě před naloděním a poslední nocí na palubě dopřáli pohled na okouzlující západ slunce.

Den 5. - 21. 4.

Člověku se ani nechtělo věřit, že to tak uteklo a opět jsme se ocitli na našem území. Poslední den výpravy již tradičně patřil objevování českých luhů a hájů, tentokrát jsme zastavili v Litoměřicích. I tady už jsem byla a není to tak dávno, protože jsem sem jela navštívit kamarádku. Tohle město mám tím pádem docela prochozené, ono ostatně není moc velké, tudíž to chtělo zamířit někam jinam. A tahle možnost se nabízela. Co by kamenem dohodil odsud totiž leží Terezín. A tam jsem pro změnu nebyla nikdy.

Do Terezína se vypravily dvě skupiny - jedna za vojenskou historií, ta druhá za tou pohnutější židovskou. A protože novější dějiny jsou mi přece jen bližší, rozhodla jsem se připojit právě k ní. Do Terezína jsme dojeli autobusem za nějakých deset minut a pak se vydali na průzkum. Na zevrubné projití všech částí zdejšího muzea nebyl čas, takže jsme to vzali spíše letem světem po těch nejdůležitějších památkách a nasávali atmosféru. Jako ochutnávka to postačilo, nicméně budu se sem muset v budoucnu vrátit.

Abychom zahnali lehce tísnivou atmosféru z pohnuté historie ghetta, vylezli jsme na hradby pokochat se výhledem do kraje. Pak jsme měli dvě možnosti. Počkat na autobus nebo se zpátky do Litoměřic vypravit pěšky. Jelikož jsou to nějaké tři kilimetry, zhruba půlka skupinky se rozhodla dopřát si procházku. Svižným tempem jsme vzdálenost zdolali za slabou půlhodinku, takže pořád ještě bylo dost času dokoupit, co kdo třeba náhodou potřeboval, shromáždit se na peróně a přesně v daný čas nastoupit do vlaku směr Praha.

Přestože nástupní zastávkou byla Krč, vystoupit jsme si mohli na Hlavním nádraží, což bylo z hlediska cesty domů rozhodně příjemnější. Minimálně mě nečekalo tolik přestupů. Poslední hodina a půl na palubě vlaku navíc utekla jako voda. S kytarami, posledními sudy piva, cideru a limonády, v přátelské společnosti... Člověku se skoro ani nechtělo vystupovat.

Velikonoční vlak do Neznáma byl opět neskutečná jízda bohatá na zážitky, příjemná setkání a inspirativní lidi. Je to hodně punkové cestování, o tom žádná, právě to však dodává celé cestě tu správnou atmosféru a já to miluju. Tím pádem je už teď jasné, že další vlakové zážitky na mě v budoucnu opět čekají.