Gabriela Brázdová - Hody

Venkovské tradice v dnešní době čím dál častěji odumírají a jsou vytlačovány moderním světem. Přesto, nebo možná právě proto však mnohé lidi stále lákají a umožňují jim aspoň na pár dní zapomenout na běžné starosti a stát se součástí dlouhého řetězu předků, kteří si před lety počínali stejně, jako teď oni.

Na vesnici se konají hody, což je víkend, kdy jako by se na chvíli zastavil čas. Zdejší mládež připravuje program v podobě tradičních průvodů i tanců a sobě i návštěvníkům umožňuje na chvilku zapomenout na hektickou každodennost a aspoň zdánlivě se propadnout do dob dávno minulých. Pro Viléma mají letošní hody zvláštní nádech. Otevírají mu zcela nové obzory, zároveň však jako by předznamenávaly konec jedné éry. Jakmile tohle léto skončí, bude ze svého pohodlného života na vsi uprostřed ničeho vytržen a vydán všanc nástrahám velkoměsta. Teď je ale čas tančit a veselit se, nemyslet na budoucnost, jakkoliv blízkou či vzdálenou.

Hody s sebou přináší jistý nádech romantiky, protože mnohé z párů, které spolu tančí, přetaví tento vztah v něco hlubšího a trvalejšího. Mohlo by to tak být i ve Vilémově případě, až na to, že mladíka to mnohem víc než k jeho tanečnici táhne k dívce podstatně starší. Oba si uvědomují, že se vystavují potenciálním pomluvám, protože nic nemají venkovani tak rádi jako klevety, zároveň se však jen těžko dovedou držet dál od sebe a nedopřát si aspoň pár ukradených okamžiků, než bude na všechno moc pozdě.

Autorce se podařilo perfektně vykreslit atmosféru hodů a starých tradic, s nimiž jsou svázané, zároveň však velmi dobře vykresluje i kontrast mezi starým a novým. Plasticky vytváří prostředí vsi, které nikomu nic neodpustí a na nikom nenechá nit suchou. Pokusit se vzepřít zdejším tradicím, odejít a zkusit se postavit na vlastní nohy někde jinde se tu neodpouští, zvlášť v momentě, kdy se rozhodnete vrátit. Vesnicí vládne jistý druh zkostnatělosti, zdejší obyvatelé jsou mimořádně hrdí na své tradice a nechápou, proč by měl někdo chtít žít jinak. Stejnou měrou však touží působit moderně a jako někdo, kdo jde s dobou. Hlavní hrdina, a nejen on, tak je postaven před v podstatě neřešitelné dilema. Ví, že potřebuje odejít, ale přitom se tak trochu bojí, co to přinese. Touží následovat hlas srdce, ale nedokáže se vymanit z předsudků a oprostit od potenciálních zlých řečí.

Jazyk novely je velmi poetický, přestože svým způsobem syrový. Autorka vypráví především v druhé osobě z pohledu hlavního hrdiny a předestírá čtenáři jeho vnitřní boj se sebou samým, stejně tak však jeho prostřednictvím představuje tradici hodů. Pracuje s celkovým temporytmem a daří se jí skvěle zachytit venkovský esprit s jeho starosvětskostí i jistou mírou nostalgie. Na jednu stranu předkládá vcelku romantický obrázek zdejšího života, na druhou se však nijak nesnaží jej romantizovat. Celá próza hodně staví na kontrastech a vnitřních dilematech postav, které jsou často stavěny před nelehké volby, o nichž nejsou přesvědčeny ani ony samy.

Hody jsou sice útlá, ale velmi dobře napsaná próza se silnou atmosférou a překvapivě hlubokým příběhem. Na jednu stranu je to trochu banální vyprávění o tradičních venkovských hodech, na druhou příběh o touze po svobodě ve všech významech toho slova. Hlavní hrdina chce svobodně žít, milovat a následovat své sny, aniž by se přitom vystavoval odsudkům okolí, zdá se však, že tato touha naráží na neprostupnou zeď nepochopení. Autorka má nesmírně vybroušený, poetický styl, s nímž dovede zachytit vnitřní hnutí svých hrdinů i kontrast mezi přáním a skutečností. Ač rozsahem nevelká, dovede tak její novela hluboce zasáhnout.