Jane Austenová - Northangerské opatství

Čtení románů může mít neblahé následky, kupříkladu velmi bujnou fantazii. Catherine Morlandová miluje gotické romány a představuje si, že jednou prožije stejná dobrodružství jako jejich nešťastné hrdinky. Realita běžného života však bývá o poznání nudnější.

Catherine pochází z velké rodiny, která sice nepatří k nejbohatším na světě, ale rozhodně nestrádá. Navíc má velmi přátelské vztahy s dalšími obyvateli vesnice, v níž žijí, což vede k pozvání do Bathu. Tamní lázně jsou totiž proslulé a v sezoně se to tam hýří společenskými příležitostmi. A jelikož paní Allenová nechce být vydána na pospas sama sobě, až bude její manžel podstupovat léčebnou kúru, pozve Catherine, aby ji doprovodila. Ta je nadšená, že se podívá do světa a konečně snad zažije nějaké to dobrodružství. A jelikož ke štěstí jí stačí málo, Bath zcela naplňuje její očekávání.

Pár prvních dní ve městě je trochu krušných, protože Allenovi tady nikoho neznají. Brzy se však objeví dávní známí a Catherine může začít budovat a upevňovat přátelství nejprve s rodinou Thorpových, a později i s rodinou Tilneyových. Právě druzí zmínění navíc podněcují její zájem mimo jiné místem, z něhož pocházejí. Jejich rodinným sídlem je totiž Northangerské opatství a nic nepřipadá Catherine tak neskonale romantické, jako středověké sídlo opředené dávnými legendami a temnými tajemstvími. Není přece možné, aby právě tady něco podobného neexistovalo.

Román je lehce rozkročen mezi dva extrémy - na jednu stranu vyjadřuje autorčinu lásku k románům a obdiv ke všem autorům, kteří se do něčeho podobného pustí, na druhou je však zároveň kritikou ve své době tak populárních gotických románů, které jsou v mnoha ohledech přitažené za vlasy a uvrhají své příznivce v nereálná očekávání. Austenová plamenně hájí ženy jako autorky a ústy svých hrdinů odmítá nařčení, že by na tom snad byly se spisovatelskými schopnostmi hůře než muži. Vyzdvihuje romanopisectví jako takové, z gotických románů si však svým způsobem dělá legraci už jen tím, jak svůj text stylizuje. Román je totiž koncipován, jako kdyby mělo o podobné vyprávění v duchu gotických hororů jít, ovšem všechny jejich principy převrací na hlavu, což navíc otevřeně přiznává.

Austenová je ve svém díle obvykle jemně ironická a nejinak je tomu v i případě Northangerského opatství. Stejně tak prokazuje svůj talent pro jemnou povahokresbu a vykreslení rozmanitých vztahů mezi postavami. Daří se jí zachytit řadu rozličných charakterů a poukázat na nejrůznější nectnosti, které se u lidí vyskytují. Zatímco v případě některých se dají připsat na vrub jisté naivitě a mládí, u jiných jsou spíše výsledkem přirozeně lidského nastavení. Autorka některé povahy vede až do extrému, ovšem aniž by narušovala jejich uvěřitelnost. Vyprávění je navíc svižné a poměrně dialogické, což jenom umocňuje celkové rychlé tempo.

Northangerské opatství patří sice k méně známým dílům Austenové, ale přesto by nemělo uniknout čtenářské pozornosti. Autorce se v něm povedlo zachytit vlastní lásku k četbě a románům, stejně jako kritiku toho, co jí na podobných příbězích připadá směšné. Píše svých typickým, lehce ironickým stylem, s nímž vykresluje rozmanité charaktery pestrých povahových rysů. Vyprávění je svižné, rychle plyne a autorka v něm dovede výborně zachytit atmosféru lázeňského města i starého opatství, kam je příběh situován. Je to jednoduše Austenová se vším, co na ní máme rádi, od romantické linky přes nepřehlédnutelný smysl pro humor až po propracovanou povahokresbu někdy lehce stylizovaných figurek na šachovnici společenského dění. Pokud tedy chcete autorku a její tvorbu lépe poznat, tenhle román byste neměli vynechat.