Octavian Paler - Život na nástupišti

Co když se najednou ocitnete na starém nádraží, kde vůbec nic nejezdí, ale nemáte nejmenší ponětí, kde jste se tam vlastně vzali? A tak prostě jenom sedíte a čekáte. Až se něco stane, až vás odsud někdo odvede, až dorazí příští vlak... Octavian Paler ve svém filosofickém románu vychází z osobních zkušeností s totalitním režimem a prostřednictvím alegorických podobenství se nebojí jej kritizovat.

Hlavní hrdina románu je bývalý učitel dějepisu, který se nadchl pro spravedlnost a rozhodl se jí za každou cenu dosáhnout, i kdyby ho to mělo stát kariéru nebo dokonce krk. Nejprve se hodlá zabývat výhradně historií, ovšem ospravedlňovat něco, co se odehrálo, a tudíž to nejde změnit, vlastně nedává smysl, proto záhy přesedlá na aktuální soudní procesy a sumíruje si v hlavě všechny možné důkazy tak pečlivě, že není schopen přiklonit se na jednu ani na druhou stranu a pokaždé uvízne v bahně vlastní nerozhodnosti. Krom toho začíná trpět paranoiou, která ho dovádí až do podivného nádražního bezčasí.

Na nádraží se setkává s dívkou, kterou sám pro sebe překřtí na Eleonoru, jejíž příběh se tomu jeho v mnoha ohledech podobá. Stávají se z nich dva vyděděnci čekající na vlak, nebo možná spíše na smrt, protože se nezdá, že by na tomto bohem zapomenutém místě jakékoliv vlaky jezdily. Oba jsou na útěku, byť přesně netuší před čím, oba to se životem ještě nechtějí vzdát, byť nepoddat se život ohrožujícím představám či ukvapeným rozhodnutím je čím dál těžší.

Román v sobě má cosi kafkovského, ať už prostředím, do nějž je zasazen, nebo snovou nesmyslností, s níž se postavy potýkají. Hlavní hrdina jako by vedl jakýsi monolog na svou obhajobu, pokoušel se čtenáře přesvědčit, že se ještě nezbláznil, a naklonit si ho na svou stranu. V jeho vyprávění se přitom mísí minulost s přítomností a občas do něj probleskuje i jeho světonázor a celkově pohled na život. Hlavní hrdina se zhlédl ve velké francouzské revoluci a jejích hodnotách, které bezmezně obdivuje, zároveň však má pocit, že se v podobném dějinném hnutí sám ocitl, jelikož každá správná revoluce nakonec požere své děti. Text má silně alegorický charakter, jelikož autor se v něm odkazuje k represivnímu totalitnímu režimu Rumunska 80. let a nepřímo jej kritizuje. Pod masky nejrůznějších bizarních profesí ukrývá tajnou policii a její našeptávače a informátory a pokouší se zachytit především atmosféru neustálého hryzavého strachu, který útočí a nedopřává pokoje.

Vyprávění je vystavěno v několika rovinách, jelikož zachycuje přítomnost hlavního hrdiny a jeho aktuální poněkud neřešitelnou situací zasazenou do kafkovského bezčasí. Vedle toho však čtenáře přenáší také do minulosti, v níž spíše orwellovskou alegorií vypráví o totalitním režimu a jeho nebezpečích. Krom obou těchto linek je navíc v románu patrný i silný filozofický přesah, jelikož hlavní hrdina se pídí po smyslu lidské existence a hledá ji v těch nejmenších detailech, ač často marně. Palerův styl je poměrně popisný a hodně hutný, vyžaduje značnou míru soustředění, nemá-li se čtenář ztratit ve vyprávěcích rovinách i autorových myšlenkách. Uchovává si však i specifický druh čtivosti, která ponouká k otáčení stránek a noření se hlouběji do příběhu.

Život na nástupišti je odrazem doby a místa svého vzniku, zejména tíživé atmosféry totalitního Rumunska, kde si nikdo nemohl být jistý, co mu přinese další den, ale navzdory tomu zůstávalo umění relativně svobodné. Autor opřádá osud svého hrdiny tajuplnou aureolou, nechává ho tápat ve vlastním životě, a navíc zasazuje příběh do až lehce snového bezčasí, které stejnou měrou znamená svobodu jako vězení. Příběh je bezpochyby kritikou režimu, skrývá v sobě však i filosofický přesah a otázky o smyslu lidské existence. Navzdory více než čtyřiceti letům, které uplynuly od jeho vzniku, tak zůstává překvapivě aktuálním a stále dovede podněcovat otázky o tom, co to vlastně znamená svoboda.