Isaac Asimov - Já, robot

Představte si svět, v němž hrají roboti stěžejní úlohu a zajišťují přežití lidstva. A představte si také, jak se svět takovým místem mohl stát. Když Isaac Asimov na začátku padesátých let vydával svůj slavný povídkový román, nejspíš by jej nenapadlo, jak aktuální jednou bude, ani to, v jakých ohledech se bude současným čtenářům jevit jako pohádka.

Kniha se skládá z devíti povídek, které fungují jako samostatné příběhy doplněné rámcem, zároveň však všechny vypráví jeden příběh, jímž jsou velmi volně provázány. Coby rámec vyprávění slouží rozhovor, který novinář dělá s ředitelkou firmy na výrobu robotů. Nacházíme se totiž ve světě, kde jsou tito neodmyslitelnou součástí života všech, a je tedy dobré zaujmout vůči nim nějaké stanovisko. Postupně je tak představen vývoj robotů od naprostých začátků až po moment v čase, kde se příběh právě nachází.

Každý z příběhů je tematicky i dějově uzavřený a řeší vždy jeden konkrétní případ potenciálně rizikového chování robotů. Jejich výroba je svázána velmi přísnými pravidly shrnutými do třech zákonů, jejichž hlavním účelem je chránit lidstvo. Roboti se mají za každou cenu snažit nezničit sami sebe, ale primárně nesmí ublížit člověku, a to žádným způsobem. Právě rozpory mezi zákony však u nich mohou vést k nejrůznějším podivným výkyvům chování, které je třeba odhalit a odstranit, má-li se technologický vývoj dál posouvat vpřed nastoleným tempem.

Asimov ve své knize prokázal docela bohatou fantazii, jeho zobrazení světa budoucnosti je však z dnešního pohledu přece jenom poněkud úsměvné. Ve své vizi moderních technologií se soustředí takřka výhradně na roboty, případně na meziplanetární a mezihvězdné cesty, ponechává však stranou otázku jakýchkoliv dalších moderních technologií, jako jsou dopravní nebo komunikační prostředky. Velké části příběhu se odehrávají ve vesmíru, který je v rámci příběhu tím hlavním, na co se lidstvo ve svých průzkumech a touhách po objevování zaměřuje. Život na jiných planetách či vesmírných stanicích je však představován víceméně pouze prostřednictvím robotů a lidí, potenciální mimozemšťané se do hry neberou. Autor navíc využívá pouze omezené množství postav, které se v rámci příběhů průběžně vracejí, což je částečně dáno i stylem vyprávění koncipovaným coby vzpomínky jedné konkrétní osoby.

Autor se do určité míry snaží do příběhu vetknout i morální hledisko a nechává své hrdiny potýkat se s problémy etického rázu. Příliš se však nezamýšlí nad potenciálními negativními dopady existence robotů, a přestože nechává lidstvo proti nim brojit, tyto vzpoury nejsou primárním tématem knihy. Vyprávění je relativně čtivé a vcelku svižné, jelikož autor klade do popředí dialog a velké části příběhu vypráví právě skrz rozhovory. Navíc se příliš nezabývá technickými a technologickými detaily výroby robotů, takže kniha je široce přístupná a nezáleží na tom, jak moc jste zběhlí ve fyzice.

Já, robot je z dnešního pohledu trochu zastaralá, ale pořád zajímavá kniha, v níž si autor pohrává s myšlenkou, jak by mohl vypadat vývoj lidstva v případě, že by se do popředí zájmu dostali roboti. Popisuje rozličné aspekty jejich využití a vlastně vypráví trochu idealistickou pohádku, v níž největším problémem, který lidstvo řeší, jsou technologické závady a nesrovnalosti. Jednotlivé příběhy fungují de facto jako průlet dějinami robotiky, pohromadě vytváří jednolitý celek, ale mohou stát i samostatně, aniž by čtenáři unikaly podstatné detaily. Autor klade silný důraz na dialog a celkové svižné tempo, naopak docela šidí různé technické podrobnosti o výrobě robotů nebo jejich fungování. Aspoň částečně se snaží nadnášet i etické problémy, jde však spíše o okrajovou záležitost. Navzdory nedostatkům, kterými kniha trpí, se však jedná o zábavné čtení, které dnes už patří ke sci-fi klasice.