Mimo umírá. Má za sebou dlouhý a pohnutý život, a přestože svoje poslední okamžiky tráví v klášteře, je mnohem víc než pouhým řeholním bratrem. Vlastně není ani tím, protože do řádu nikdy oficiálně nevstoupil. Vine se kolem něj tajemná aureola, jelikož se toho o něm zas tak moc neví a celé kapitoly jeho života zůstávají zahaleny tajemstvím. Kdo tento výjimečný muž vlastně byl?
Mimo se narodil ve Francii, ještě jako malý chlapec však byl matkou poslán do Itálie ke vzdálenému strýci, aby se tam vyučil kameníkem a sochařem. Přes svůj nesporný talent nemá na růžích ustláno, jelikož jeho zaměstnavatel nesnáší konkurenci a mladý učeň mu z mnoha důvodů leží v žaludku. Třeba i proto, že příliš nevyrostl a jeho vzhled v mnohém připomíná trpaslíka. Jedním z mála světlých okamžiků Mimova života je přátelství s Violou Orsini, dcerou zdejší šlechtické rodiny, které však musí zůstat utajeno. Nehodí se totiž, aby se různé společenské vrstvy důvěrněji stýkaly.
Přestože většinu života Mimo stráví v malé vesničce v Abruzzu, zavane ho osud i do dalších italských měst. Díky svému mimořádnému talentu dostane příležitost pracovat pro papeže i přední představitele italského fašistického režimu, podívá se do Florencie i do Říma a jeho život často nabere velmi nečekané zákruty. Po celou dobu se však proplétá s tím Violiným, která jako by zůstávala jedinou jistotou v proměňujícím se světě, a to navzdory tomu, že ti dva tráví dlouhé měsíce, ne-li roky ponoření do uražené mlčení a nesmyslných konfliktů, které jim vlastní hrdost brání překonat.
Autor svůj román pojímá jako životopis fiktivního sochaře, Michelangela Vitalianiho, kterého matka pojmenovala po jeho slavném předchůdci, a tím jako by předznamenala jeho mimořádnou kariéru. Příběh se odehrává ve dvou časových linkách. V té první hlavní hrdina dospěl na konec svého pohnutého života a umírá, v té druhé se vrací ve vzpomínkách do vlastní minulosti a představuje celý svůj život a sochařskou kariéru. Zatímco prožívá vzlety i pády, za okny se pomalu mění svět. První světová válka ho připraví o otce, ta druhá o iluze. Svět je pro něj čím dál méně pochopitelný a i jeho talent má, zdá se, své limity. V životě každého sochaře nejspíš nastane moment, kdy musí naznat, že nic nového už nikdy nevytvoří, a pověsit řemeslo na hřebík. Konec konců, říká se, že v tom nejlepším se má přestat, a Mimova poslední socha je mistrovské dílo, kolem sebe navíc šíří poněkud kontroverzní auru. Co za ním stojí čtenář odhaluje jenom velmi pozvolně.
Bdít nad ní je vynikající historický román, nebo chcete-li fiktivní životopis, který dovede čtenáře přesvědčit, že zachycované událost se skutečně staly a zobrazovaní lidé skutečně žili. Přestože většina vyprávění je dílem fikce, autor si hraje s historickými reáliemi tak umně, že ani na moment nepochybujete o existenci všeho, co se na stránkách odehrává. Autorovi se povedlo fantasticky vystihnout atmosféru, stejně jako povahu svého hlavního hrdiny, který hledí na svět sochařskýma očima a všechno okolo sebe vnímá skrz umělecké zkreslení. Text je mimořádně dobře napsaný, vycizelovaný do posledního detailu, jazykově bohatý, na jednu stranu strohý, na druhou nesmírně poetický. Chtělo by se říci, že je to celé vcelku banální příběh, a svým způsobem vlastně je, zároveň se však jedná o román, na který se nezapomíná.
Žádné komentáře:
Okomentovat