Marcus Kliewer - We Used to Live Here

Pozvat si do domu cizince může být prostě jenom projevem vaší dobré vůle. Anebo vám to navěky změní život. Eve je sama v obřím domě, který s přítelkyní Charlie rekonstruuje, a čeká, až se její partnerka vrátí domů. Místo ní však na domovní zvonek zazvoní pětičlenná rodina, která tvrdí, že tady kdysi bydlela, a ráda by se podívala dovnitř.

Eve nemá ráda cizí lidi a rozhodně nemá v plánu dovolit někomu, koho vůbec nezná, vstoupit do jejího domu. Rodinu proto slušně odbyde, v poslední chvíli si to však rozmyslí a přece jen je pozve dál. Otec Thomas jí slíbí, že to bude maximálně patnáct minut, jenom rychlá obhlídka a budou pokračovat zase dál. Velmi záhy se však nejmladší z dětí, dcerka Jenny, rozhodne do pátrání ponořit hlouběji, než by hostitelce bylo milé. Proklouzne do sklepa, schová se tam a odmítá vylézt, takže nezbývá než počkat, až přijde k rozumu.

Teď je Eve s cizinci uvízlá v domě a nemůže je vyhodit, jelikož těžko odejdou bez jednoho z dětí. Aspoň že se domů vrátí Charlie, takže můžou nevítaným vetřelcům čelit společně. Z krátké patnáctiminutové návštěvy se však vlivem okolností stává pozvání na večeři a následně i na noc a Eve toho začíná mít právě dost. Tím spíš, že se jí zdá, jako kdyby se v domě děly zvláštní věci, pro které neexistuje racionální vysvětlení.

Autor se rozhodl představit čtenářům vcelku banální příběh, který však otevírá víc otázek, než kolik jich nakonec zodpoví. Daří se mu budovat velmi silnou, znepokojivou atmosféru, protože čtenář si nemůže být jistý, co dalšího se přihodí nebo jaké následky budou věci mít. Navíc nechává čtenáře tápat v nejistotě stran toho, jestli věci, k nimž dochází, mají racionální vysvětlení nebo se dějí přičiněním nadpřirozených sil. Po různu do textu rozmisťuje vodítka, na základě kterých je možné vytvořit si nejrůznější teorie, on sám však přesné vysvětlení neposkytne. A zatímco první polovina románu působí logicky a systematicky vystavěná, ta druhá je spíše jeden velký, neřízený chaos.

Román je rozdělen na hlavní příběh a doplňkové materiály, které nějakým způsobem korespondují s tím, co se v příběhu vlastně odehrává. Jedná se o směsici nejrůznějších inzerátů, odborných článků nebo třeba záznamů policejních výslechů. Každý jednotlivě napovídá, co se v románu odehrává, ani finálně pospojované dohromady však netvoří komplexní obrázek. V některých momentech to dokonce působí, že autor sám se ztrácí v tom, co chce vlastně říct, případně že se do příběhu tak zamotal, až nevěděl, kudy ven. Závěr románu tak sice působí do jisté míry uzavřeně, ovšem zároveň nedovysvětleně. Na jednu stranu je příjemné, že se otevírá prostor pro mnoho čtenářských spekulací, jak se všichni snaží přijít věci na kloub, na druhou to však je i lehce iritující.

We Used to Live Here je zajímavě vystavěný příběh s dobrým nápadem a silnou atmosférou, který však působí poněkud nedokončeně. Zejména druhá polovina či spíše závěrečná třetina je jeden velký chaos, v němž je velmi těžké se zorientovat. Autor umožňuje čtenáři stát se na chvilku detektivem a prožívat stejné pocity zmatku a dezorientace jako hlavní hrdinka, v jistý moment to však překračuje míru a působí spíše rušivě. Výsledný nápad není vyloženě originální, ale autor s ním pracuje vcelku slušně, navíc píše čtivě a díky řadě dialogů a krátkým větám udržuje svižné tempo. Pokud máte rádi horory i pokud jim vyloženě neholdujete, můžete tenhle přinejmenším vyzkoušet. Jaké budou vaše výsledné pocity, to už musíte zhodnotit vy sami.