Gregory Maguire - Čarodějka

Každé zlo i dobro má svůj původ a každý příběh svůj začátek. Kdo jsou vlastně postavy z Čaroděje ze země Oz, které tenhle příběh sice zmiňuje, ale jejichž osudy vlastně příliš nerozvádí? Jak to ve skutečnosti bylo se Zlou čarodějkou ze Západu nebo dobrou čarodějkou Glindou? Odkud se vzaly a jak se jejich osudy proplétaly? Gregory Maguire se ve svém románu rozhodl vyprávět právě jejich příběh odehrávající se na pozadí událostí otřásajících zemí Oz.

Elfaba se narodila s jednou nečekanou zvláštností - je zelená. Když přijde na svět, rodiče jsou poněkud vyplašení, ale považují její zbarvení za jev, který se časem ztratí. Nestane se. Dívka se navíc od dětství děsí vody, protože každý kontakt s ní ji nepříjemně zraňuje. Ne snad, že by se zelená dala z její kůže smýt. Všem svým zvláštnostem navzdory však vyrůstá v relativně milujícím prostředí, otec ji rozmazluje a matka jí věnuje tolik pozornosti, kolik ve své sebestřednosti dokáže. Přesto je dívčin život poznamenán mnoha turbulencemi spojenými zejména s mocenskými otřesy, které zmítají zemí Oz.

Uplyne pár let, Elfaba se ocitá na prahu dospělosti a nastupuje na univerzitu v Šízu. Ve společnosti dalších zdejších dívek má za úkol se vzdělávat v oboru, který si sama zvolí, a zároveň získávat užitečné známosti a kontakty. Dívka však mezi své spolužáky úplně nezapadá, ať už pro svůj nekonvenční vzhled nebo pro přísnou racionalitu, s níž dává přednost vědomostem před hloupými klepy a povrchními vztahy. Navzdory očividné jinakosti se jí však přece jenom podaří vytvořit si kolem sebe skupinku přátel v čele se svou spolubydlící Glindou, která celým srdcem baží po uznání a touží mezi svými vrstevníky vyčnívat, protože jenom tak si může připadat dostatečně dobrá.

Autor se rozhodl inspirovat v klasickém příběhu o čaroději ze země Oz, vypůjčuje si z něj postavy a vytváří jejich životní příběh, který je přinejmenším stejně zajímavý jako ten Dorotčin. Využívá je přitom především k tomu, aby popisoval poměry v zemi, která se postupně přetváří v diktaturu, jež nemá místo pro jinakost. Ukazuje, jak plíživě se tyrani dostávají k moci a zprvu nenápadnými kroky mění společnost k obrazu svému, zachycuje sílu propagandy a manipulací, vytváření třídních či jiných nepřátel, ohýbání skutečnosti a zametání nepohodlných lidí i činů. V mnoha ohledech má jeho román obrovský přesah, problémem je, že se topí v přehršel balastu. Autor toho chce jednoduše vyprávět až moc a čtenář se ztrácí.

V příběhu se objevuje řada postav, většina z nich však působí podivně ploše a jejich motivace k jakýmkoliv činům jsou přinejmenším sporné. V některých momentech jejich jednání vlastně vůbec nedává smysl. Děj sám je navíc zvláštně zkratkovitý. Autor si vybírá jenom střípky ze života svých postav, dává do nich nahlédnout, ale spoustu toho přesto nevysvětlí, takže čtenář dál tápe ve tmě. Děj se posouvá vpřed jenom velmi pomalu, mnohokrát dokonce stagnuje a ani styl vyprávění není nijak zvlášť poutavý, respektive je vcelku nevyvážený, jelikož na některých místech dovede zaujmout, zatímco na jiných se zoufale vleče. I kvůli tomu v sobě čtenář jenom těžko probouzí zájem o postavy a jejich osudy, jelikož k nim vlastně nedokáže zcela proniknout.

Přestože román posloužil jako předloha ke stejnojmennému muzikálu, víc než shodná jména postav nečekejte. Jedná se o úplně jiný, podstatně temnější a mnohovrstevnatější příběh, který však úplně nenaplňuje svůj potenciál. Autor v něm otevírá závažnou problematiku, nedaří se mu však jít úplně do hloubky a na mnoha místech se zdá, že vlastně ani sám neví, co by chtěl nebo měl vyprávět. V důsledku toho pak mají postavy přinejlepším sporné motivace a jejich charaktery vyvolávají dojem zbytečné plochosti. Čarodějka tak sice je zajímavý příběh, který ponouká k zamyšlení, k tomu, aby čtenáře skutečně ohromil a vtáhl, mu však přece jenom něco chybí.