Gaël Faye - Zemička

Většina z nás tuší, že proběhlo něco jako genocida ve Rwandě, jen málokdo však má o událostech širší povědomí. Jaké jsou pocity někoho, kdo se ocitne přímo v centru dění a je nucen předčasně dospět, protože válka mu prostě nedovolí být dál dítětem? A na pozadí čeho podobné konflikty vlastně vznikají?

Gabriel vyrůstá v Burundi jako syn francouzského otce a rwandské matky. Obklopuje se přáteli, kteří jsou na tom podobně, protože aspoň jeden z jejich rodičů je Evropanem, a nepřipouští si, že v zemi, kterou považuje za svůj domov, je technicky vzato cizincem. To však neznamená, že to jeho země musí vnímat stejně. Střední Afriku totiž čekají bouřlivé časy plné politických turbulencí, mnozí doufají v lepší zítřek a kojí se nadějemi na zářnou budoucnost, které se však mohou záhy rozplynout jako dým.

Pokud je atmosféra v Burundi neklidná, pak ve Rwandě to doslova vře. Mezi zdejšími dvěma etniky, Huuty a Tutsii, je mnoho nepřátelské krve, extrémistické skupiny se radikalizují a jedinou odpovědí na jejich problémy je bezbřehé násilí, jemuž padají za oběť celé rodiny. Ti, kteří nezemřou hned, jsou mučeni nebo nuceni uprchnout, blízcí se v nastalém chaosu marně snaží spojit a vzhledem k omezeným komunikačním možnostem nikdo netuší, co se vlastně děje. Navíc se mnozí stávají svědky masakrů, které už nikdy nedostanou z mysli.

Autor popisuje události ústící až ve rwandskou genocidu z pohledu dítěte, které si uvědomuje proměňující se společenské nálady, ale nedokáže obsáhnout jejich následky v plné šíři. Veškeré historické události se navíc odehrávají na pozadí jeho vlastních osobních dramat, která v jeho životě zaujímají mnohem zásadnější postavení. Musí se potýkat s rozpadem manželství svých rodičů, odchodem rodinných příslušníků do války nebo změnami na poli přátelství s dalšími chlapci v ulici, přičemž on sám se často dostává do přímého ohrožení života jenom proto, že se ocitá ve špatný čas na špatném místě. Autor kombinuje popisy banální každodennosti s válečnou krutostí a předestírá plastický obrázek země rvoucí se o svoji identitu, o jejíž pravé podstatě toho vlastně mnoho netuší.

Vyprávění je vcelku surové, autor si nebere servítky a pojmenovává věci narovinu, aniž by se snažil změkčovat hranu krutostí, jimž své hrdiny vystavuje. Příběh je vystavěn jako retrospektiva, hlavní hrdina vzpomíná na události svého dětství s několikaletým odstupem, přesto si je vybavuje nesmírně barvitě a do nejmenších podrobností. Násilí je na stránkách románu zachyceno v celé své nepochopitelné zvrácenosti, jelikož vlastně nemá opodstatnění. Dětský pohled hlavního hrdiny obsahující jistou dávku naivity vytváří působivý kontrast mezi zachycovanými zrůdnostmi a jejich absurditou. V očích Gabriela jsou všichni na prvním místě lidmi a jako takoví by se k sobě měli chovat, bohužel většinová společnost to vidí jinak.

Zemička je rozsahem nevelký román o krutém vhození do dospělosti bez možnosti pozvolně se jí přizpůsobit. Hlavní hrdina vyrůstá v africké Burundi v turbulentních devadesátých letech, která s sebou přináší změny na poli politiky i životního stylu a nutí mnohé zpochybňovat jejich životní volby. Bohatí Evropané, kteří odchází do Afriky za lepším a klidnějším životním stylem, jsou najednou konfrontováni s drsnou realitou politicky nestabilní země, která je ve svém středu nechce a odmítá. Díky úspornému, ale velmi přímému stylu vzniká působivý obrázek proměňujícího se světa, který nic neodpouští a jinakost trestá. Světa, v němž ti, kdo by velmi rádi byli dětmi, musí najednou přebírat zodpovědnost dospělých.