Harper Lee - Jako zabít ptáčka

Amerika poloviny třicátých let se snaží vzpamatovat z hospodářské krize a společnost není úplně přátelsky naladěna vůči nikomu a ničemu. Tím méně proti černochům, kteří sice už nějakých sedmdesát let neslouží jako otroci, ovšem jejich postavení přesto zůstává podřadné a opředené tolika předsudky, že prorazit je se rovná doslova zázraku.

Malá Čipera Finchová (vlastním jménem Jana Louisa) přišla o matku v tak raném věku, že si na ni prakticky nepamatuje, ale vlastně jí nikdy příliš nechyběla. Vyrůstá spolu se starším bratrem Jemem a otcem Attikem, který pracuje jako právník a svým dětem se snaží vštěpovat pevné morální zásady. Dopřává jim dostatek prostoru pro jejich dětské hry, ale nechce, aby kvůli nim zanedbávali své povinnosti nebo se chovali krutě či nespravedlivě. Věří, že klíčem ke všemu je otevřená komunikace, proto se nebojí s nimi hovořit i o vážných tématech, která by jiný rodič považoval pro dětské uši za nevhodná. Bohužel totiž žijí ve světě, kde dětská nevinnost nemůže trvat věčně.

Atticus je coby právník dosazen do případu, v němž jde o znásilnění bělošky černochem. A k šoku všech chce obviněného, který je podle vlastního tvrzení nevinný, skutečně hájit. Zastávat se černochů není nijak zvlášť žádoucí, spíše naopak. Černoši jsou totiž považováni za podřadné a jejich slovo nemá proti bělochům žádnou váhu. Atticus upřímně věří, že lidé by neměli být diskriminováni na základě rasy, stejně tak si však uvědomuje, že se pustil do boje s větrnými mlýny, jelikož společnost zatím není připravená stavět se k nim rovnoprávně.

Autorka svou knihu vydala v době, kdy ve Spojených státech začínaly sílit hlasy volající po rasové desegregaci a černochům se pomalu přiznávala plná práva. Její text je návratem do historie a doby, v níž bylo jejich postavení výrazně horší a svázané mnoha neopodstatněnými předsudky. Román je navíc částečně autobiografický, jelikož vychází z jejích vlastních dětských zážitků. Vypravěčkou je malá holčička, která na svět pohlíží stále ještě trochu naivně a s dětskou čistotou, jíž se zatím špinavosti světa nestihly dotknout. Spoustě věcí okolo sebe pořádně nerozumí, právě její pohled neovlivněný předsudky však společnosti nastavuje kritické zrcadlo a poukazuje na absurditu jejího počínání.

Vyprávění je víceméně popisem každodennosti a vyrůstání v době hospodářské krize v rodině, která měla to štěstí, že se jí nedotkl zásadnější úpadek. Hlavní hrdinka celospolečenské nálady příliš nevnímá, protože v jejím osobním mikrokosmu pro ně není prostor. Oddává se vlastním fantaziím a množství úvah, zaujímá stanoviska a snaží se prosazovat to, co je správné, zatímco se pokouší zorientovat ve světě dospělých, který je jí stále extrémně vzdálený. Autorce se daří skvěle zachytit postavení dítěte, které touží někam patřit a hledá ve světě své místo, zároveň výborně pracuje s atmosférou amerického jihu a její specifičností. Román zachycuje v podstatě hrdinčinu každodennost, která je pouze občas narušena něčím nepředvídatelným a obvykle mimo její schopnost dění jakkoliv ovlivnit.

Jako zabít ptáčka je už z hlediska doby svého vzniku de facto společenskou kritikou a zrcadlem společnosti ovládané rasovými předsudky. Autorka ukazuje svět, v němž mohou být dětské hry velmi snadno narušeny nepříjemnou realitou nutící všechny zúčastněné zaujmout stanovisko. Román je představením dětsky naivního pohledu na svět, zároveň však také ukázkou dětské vnímavosti vůči všemu, co se děje okolo. Jeho silnou stránkou je rozhodně prostředí zachycené ve výstižné zkratce a atmosféra umožňující proniknout hluboko do dobového vnímání. Navzdory době vzniku zůstává v textu něco hluboce aktuálního, co dovede rezonovat i se současným čtenářem, jelikož témata morálky a lidských předsudků jsou a budou věčná.