Proměny

Autor: Ovidius
Překlad: Ivan Bureš
Dramatizace: SKUTR

Premiéra: 19. 2. 2026
Uvádění: Státní opera

Režie: SKUTR

Obsazení
I. Stvoření světa a potopa
Filemón - František Němec
Baucis - Zuzana Stivínová

II. Lidé z kamene
Filemón - František Němec
Baucis - Zuzana Stivínová

III. Théseus a Ariadna
Théseus - Radúz Mácha
Ariadna - Pavlína Štorková
Minotaurus - Pavel Neškudla
Bakchus - Zdeněk Piškula, Filip Březina, Tomáš Havlínek
Amor - Kateřina Měchurová

IV. Příběhy kolem Apollóna
Apollón - Zdeněk Piškula
Aktaión - Filip Březina
Kypariss - Tomáš Havlínek
Kallistó/Dafné - Berenika Anna Mikeschová
Diana/Ífis - Jindřiška Dudziaková
Amor - Kateřina Měchurová
Marsyas - Pavlína Štorková

V. Faëthón
Hélios - Jan Bidlas
Faëthón - Tomáš Havlínek
Ikaros - Pavel Neškudla

VI. Orfeus a Eurydika
Orfeus - Radúz Mácha
Eurydika - Pavlína Štorková
Baucis - Zuzana Stivínová
Hádes - Pavel Neškudla
Amor - Kateřina Měchurová

VII. Filemón a Baucis
Filemón - František Němec
Baucis - Zuzana Stivínová

Délka představení: 2 h 35

Co mají společného dávné mýty a antičtí bohové s naší současností? Až překvapivě mnoho. Režijní duo SKUTR se rozhodlo převést do jevištní podoby další klasické poetické dílo, a sice Ovidiovy Proměny. Ve vizuálně působivém a svěže moderním pojetí tak divákům ožívají před očima známé i méně známé příběhy, v nichž hrdinové nejčastěji čelí lásce a smrti.

Tvůrci se rozhodli Ovidia dramatizovat tak, aby jej co nejvíce přiblížili současné mladé generaci. Kombinují proto antické verše s běžnou každodenní mluvou generace Z, odkazují se na internetové virály a provokují v touze podtrhnout nadčasovost dávných mýtů. Vzniká zvláštní, ale překvapivě funkční směsice snoubící v sobě poetiku dávno zašlých časů se současnou mluvou plnou slangu a narážek, jež jsou pro nezasvěcené jenom těžko pochopitelné. Umocněno je to i obsazením, protože na jevišti se střetává několik hereckých generací, jejichž světy se protínají jenom ve velmi omezené míře, a přestože jedna je mentorem druhé, jako by si nemohly být vzdálenější. Tematicky jsou navíc tvůrci velmi aktuální zejména v práci s nejrůznějšími stereotypy a jejich hyperbolizováním.

Dramatizace staví především na silné vizualitě a hereckých výkonech, přičemž si hraje s charakteristikou postav a jejich vzájemnými kontrasty. Na jedné straně jsou moudří stařešinové pohlížející na svět s odstupem, jejichž devízou je deklamační herectví, na druhé rozjaření dvacátníci zmítaní hormony v postpubertálním výtrysku mládí poletující bezhlavě sem a tam. A mezi tím vším umírněnější střední generace beroucí si něco od každého z nich - živelnost mládí i nadhled stáří. Vzájemné přelévání energií i hereckých stylů je nesmírně poutavé a udržuje celkový svižný temporytmus i diváckou pozornost. A to navzdory faktu, že tvůrci se rozhodli pro extrémní kontrast mezi první a druhou půlkou. Zatímco před přestávkou jako by nám byla prezentována oslava života, po ní se propadáme do chmur a utrpení smrti.

Scéna je vcelku jednoduchá a evokuje betonový kryt či silo. Obrovský prázdný prostor plný ozvěny a temných koutů. Doplňuje jej posuvné kovové schodiště s plošinou a po různu i další kusy dekorací. V druhé půli představení se pak objevuje také plexisklová stěna, rozdělující jeviště na dva hrací plány, přední a zadní. K budování atmosféry se dopomáhá zejména svícením, které přechází od tajnosnubného příšeří v ostrý sluneční jas a zase zpět. Kostýmy jsou monochromatické a vcelku jednoduché, jen občas oživené nevšedním nápadem, který upoutá, ale přitom neodvádí pozornost.

Většina herců, kteří se na jevišti objeví, vystřídá několik rolí. V jednu chvíli jsou ve středu pozornosti a těmi, o nichž je dané vyprávění, ve druhé se promění v němé přizvukovače. Rozhodně zaujmou Pavlína Štorková a Radúz Mácha ztvárňující dva různé milenecké páry, pokaždé s citem a něhou, zároveň však s přelévající se dynamikou toho, kdo miluje hlouběji a je krutěji zklamán. Štorková jako Ariadna je citem poblázněná, rozum zahazující žena, jako Eurydika pak spíše provokativní koketa bažící po pozornosti. Máchův Theseus je namyšlený frajírek drze využívající toho, co se mu nabízí, kdežto jeho Orfeus citlivý muž jen s obtížemi snášející rány, jež mu život nakládá. Zaujme také Zdeněk Piškula jako Apollón, což je ukázkový spratek přesvědčený o vlastní důležitosti a arogantně přehlížející city ostatních, nebo Filip Březina coby Aktaión, jehož vlastní zblázněná touha žene do záhuby.

Proměny nejsou další Kyticí, a přestože by se tohle srovnání nabízelo, ani nemají být. Tvůrci nezapřou svůj rukopis, sází na silnou vizualitu a volí podobný inscenační klíč, přesto je inscenace spíše než poctou originálu zrcadlem naší společnosti. Ukazuje nadčasovost lidských archetypů, nepostrádá moderní twist a viditelně se snaží získat si mladou generaci, což se jí daří. Navíc v sobě zajímavým způsobem snoubí provokativnost mládí s konzervatismem stáří a pomocí kontrastů buduje silnou atmosféru, která dovede pohltit.