Jacqueline Harpmanová - Já, která nikdy nepoznala muže

Sklepní kobka rozdělená mříží na část pro vězně a jejich strážce, 39 žen a jedna bezejmenná dívka. Nikdo si nevzpomíná, jak se právě na tomto místě ocitl, stejně tak vzpomínky na předchozí život venku pomalu blednou. Existuje jenom tady a teď, oddávat se snům nebo nadějím na cokoliv jiného by bylo zbytečné. Anebo ne?

Nacházíme se v blíže nespecifikované době na velmi zvláštním místě. V podzemním bunkru, kde je uvězněno čtyřicet žen, jedna z nichž sotva odrostla dětským střevíčkům. Nedá se říct, že by nějak zvlášť strádaly, jejich život je však odměřován přísným rytmem celého tohoto zařízení. Dvakrát denně dostávají jídlo, které si musí samy uvařit z poskytnutých surovin, večer si roztáhnou matrace, na které se za ztlumeného světla uloží ke spánku, nemyjí se a na záchod musí chodit přede všemi na mísu uprostřed cely. Jakékoliv dotyky jsou zakázané, vzájemné rozhovory sice povolené, ale nežádoucí. Ostatně mnohým z nich vůbec není do řeči. A na dodržování toho všeho dohlíží trojice strážných, kteří se mění v pravidelných intervalech, a je-li potřeba, prásknou bičem.

Zdá se, že zaběhnutý rytmus je trvalý a neměnný, přesto je jednoho dne nečekaně narušen. Nad vězením se rozezní siréna a strážci vezmou nohy na ramena. Klíč od cely však zůstane v zámku, což znamená, že zdejší ženy mají možnost se osvobodit. Poprvé po řadě let vycházejí z podzemí na vzduch a ocitají se ve světě, který neznají. Kolem nich se do všech stran táhne holá krajina narušovaná jen mírnými pahorky a není tady vidět ani živáčka. Ženy jsou najednou jedinými vládkyněmi celého světa nebo se jim to tak aspoň jeví. Jídla v podzemní zásobárně mají dostatek, takže stačí překonat strach z toho, že se jejich věznitelé vrátí, a naplno si užívat svobodný život. Ale zvládnou to po všech těch letech?

Román je je rozdělen do dvou hlavních částí. Ta první popisuje život ve vězení, ta druhá v momentě, kdy vězenkyně opět získají svobodu a musí si s ní nějakým způsobem poradit. Najednou je pro ně život soustavou nekonečných možností, což se může stávat až paralyzujícím. Jak totiž někoho, kdo nezažil nic než čtyři stěny cely, přesvědčit, že teď je skutečně celý svět jen jeho? Autorka ukazuje existenci svých hrdinek na základě kontrastů. Na jednu stranu je tu pohodlný život, kdy je o vás postaráno, ale trávíte jej v nesvobodě, na druhou možnost svobodně se vydat kamkoliv se vám zachce, ale s tím, že veškerou odpovědnost vezmete sami na sebe. Nabízí se paralela s životem v totalitním versus svobodném státě, respektive extrémní podoba totality proti extrémní podobě svobody, přičemž ani jedno z těchto zřízení není všespásné.

Příběh je vyprávěn z pozice bezejmenné hlavní hrdinky, která je nejmladší ze čtyřiceti uvězněných žen, a snad i proto tou nejprůbojnější. Na život před svým uvězněným nemá žádné vzpomínky, proto se noří do denního snění a jako houba do sebe nasává veškeré informace, které jí někdo může poskytnout. Touží všechno vědět a poznat, táhne ji to do dálek a k maximálnímu využití nově nabyté svobody. I tady autorka pracuje s kontrastem, tentokrát mládí a stáří. Zatímco to první se nikdy před ničím nezastaví, dere se vpřed a nebojí se riskovat, s věkem přichází větší opatrnost, obezřetnost, touha po pohodlí. Text je napsán velmi dobře, s jistou dávkou poetičnosti, která odpovídá vzdělání hlavní hrdinky, jež se učí primárně prostřednictvím knih.

Přestože román Já, která nikdy nepoznala muže nabízí zajímavý svět a pracuje se zajímavými tématy a otázkami, jako celek je v mnoha ohledech neuspokojivý. Je bezesporu fantasticky napsaný a dobře se čte, velmi silně tematizuje svobodu, ve výsledku však víc otázek vyvolá, než zodpoví. Navíc se autorce nepodařilo vyvarovat jisté zkratkovitosti v postihování jednotlivých charakterů, takže postavy včetně hlavní hrdinky působí poněkud ploše. Ano, nemají vzpomínky, které by je mohly aspoň částečně definovat, postrádají však také jakoukoliv osobnost. Navzdory tomu, že textu nechybí hlubší přesah, tak bohužel zanechává ve čtenáři pachuť, jíž se jen velmi těžko zbavuje.