Virginia Woolfová - Paní Dallowayová

Jeden obyčejný den v Londýně, jehož rytmus udává vyzvánění Big Benu, a skupinka lidí, kteří spolu často souvisí jenom proto, že se ocitli ve stejný moment na stejném místě. Virginia Woolfová ve svém slavném románu ukazuje okamžik uvězněný čase, jeden jediný den, který je pro někoho běžným a jinému může naprosto změnit život.

Clarissa Dallowayová pořádá večírek a všichni okolo včetně početného služebnictva se činí, ovšem květiny chce obstarat ona sama. Vydává se proto do ranního ruchu Londýna, aby ve svém oblíbeném květinářství vybrala to pravé, co ozdobí její salon. Mezitím se kolem míhají lidé s vlastními osobními příběhy a životy. Někteří spěchají do práce, jiní jedou v autě na důležitou schůzku, další promenují parkem, nakupují nebo se oddávají klidnému odpočinku v oblíbené kavárně. A do toho s železnou pravidelností odbíjí Big Ben, který pomaličku, hodinu za hodinu, ukrajuje z právě probíhajícího dne.

Román je vlastně mozaikou jednotlivých lidských příběhů, v jejichž středu stojí titulní hrdinka, Clarissa Dallowayová. Všichni ostatní jsou s ní nějakým způsobem provázaní, byť často jen skrz prostředníka, někoho dalšího, jehož životem se teď nebo v minulosti mihla. Přestože primární časovou linkou je jeden den, obrací se totiž příběh velmi často do minulosti a nechává postavy prodlévat ve vzpomínkách na časy dávno minulé. Někteří se tak vrací k zásadním momentům, které formovaly jejich život, jiní si naopak vybavují banální situace z vlastní minulosti, které na jejich aktuální existenci nemají vůbec žádný vliv. Často jsou to jenom letmé záblesky, které zmizí stejně rychle, jako se objevily.

Autorka v knize pracuje s proudem vědomí, který se odvíjí na základě volných asociací. Jednotlivé příběhy postav v sebe volně přechází na základě nějaké konkrétní spojnice, která je pro ně v ten moment důležitá. Může to být stejný zvuk, který zaslechli, tatáž věc, kterou viděli, náhodné setkání na schodech nebo zdánlivě banální rozhovor. Vyprávění se přelévá jako vlny oceánu a po celou dobu je přísně rytmizované. Nejen odbíjením hodin, ale tím, jak autorka píše a na co se soustředí. Její jazyk je velmi barvitý, román se však vyznačuje jistou repetitivností, jelikož jednotlivá slova nebo celé obraty se průběžně vracejí, jen v rozlišných barvách, kulisách a emočním zabarvení. Text v sobě má až jistou hudebnost, což v audiopodobě ještě o to víc vyzní, a projev interpretky tuto skutečnost jenom umocňuje.

Celý příběh silně pracuje s emocemi, jelikož už zmiňované volné asociace je velmi často probouzí. Nostalgii a smutek, radost, zoufalství, touhu, naději... Autorka zároveň překvapivě plasticky zachycuje svět zotavující se z válečného konfliktu, jehož obyvatelé si najednou nejsou jistí, co dál. Vrátili se domů, ale z jizvami na duši, naopak jiní zůstávali celou dobu v bezpečí a nedovedou proto pochopit, čím si asi jiní procházejí. A nad vším se vznáší podivně neuchopitelný záchvěv frustrace ze světa, který se mění tak rychle, že lidé málem ani nemají čas se rozhodnout, jak moc jsou jeho součástí.

Paní Dallowayová je román, který předznamenává novou éru literární tvorby. Autorka si v ní hraje s jazykem i způsobem vyprávění, ohýbá zaběhnuté tradice a vlastně si z nich tak trochu dělá legraci, jelikož už jen samotným pojetím svého textu bojuje proti dobovým konvencím. Nepotřebuje postihnout dlouhé časové období ani se nesoustředí na jednu ústřední postavu. Místo toho ukazuje pestrou mozaiku charakterů ustrnulých v čase. Přítomnost, minulost i budoucnost se mísí v nepředvídatelných proudech vědomí, text se stává poezií v próze a vyvolává zvláštní neklid, místy skoro beznaděj. A přesto nemůžete jinak než obdivovat preciznost, s níž autorka své vyprávění vystavěla, aby řekla přesně to, co má podle jejího mínění být řečeno. Je to velmi intelektuální četba, o to žádná, ale Woolfové koneckonců o nic jiného nešlo.