Žijeme ve společnosti, která od nás vyžaduje především osobní zodpovědnost a snaží se nás přesvědčit, že jsme výjimeční, proto právě na našem názoru tak moc záleží. Přílišné trvání na individuálním přístupu však může být nebezpečné, protože v nás postupně zabíjí víru v instituce a jejich moc jakkoliv nám v životě pomoct nebo nás nasměrovat.
Pavel Pospěch je český sociolog a publicista, který se věnuje výzkumu české společnosti, města, venkova a sociální teorii. Ve své novince Osamělí hrdinové se zaměřuje na problém individualismu, který je v nás stále více umocňován a až nezdravě přebírá vládu nad našimi životy. Jsme totiž neustále nuceni postavit se sami za sebe, vybrat, kým v životě budeme, přijmout se a stát si pevně za svým... Společnost na nás často nevědomky a podprahově klade nároky, jimž bychom měli odpovídat, nedává nám však ty správné nástroje, jak toho dosáhnout. Už od dětství jsme ponoukáni k tomu, abychom byli sami sebou, protože jenom tak budeme v životě šťastní, takže máme tendence brát jakékoliv požadavky ohrožující naši individualitu za omezující. A to navzdory tomu, že společnost jako celek nemůže být jenom soustavou silným individualit, protože v takovém případě přestává fungovat. Autor tady vlastně poukazuje na opačný extrém ke kultuře stádnosti. Přílišná poslušnost škodí, přílišné rebelantství však rovněž.
Kniha je rozdělena do šesti kapitol, přičemž každá má nějaké stěžejní téma, jemuž se věnuje především. Kapitoly na sebe nicméně navazují a postupně rozvíjejí autorovu teorii o škodlivosti přílišného individualismu. V první kapitole se zamýšlí nad tím, jak potenciálně škodlivé může být umanuté trvání si na tom, že všechno budeme dělat sami a po svém, na druhou stranu však připouští, že přesně to po nás společnost chce. Abychom věci dělali sami, protože o co se sami nezasadíme, to mít nebudeme, nikdo nám na naší cestě životem nepomůže. Kapitola dvě hovoří o hrdinství, představuje člověka jako jediného hrdinu jeho vlastního života, který musí především pochopit jak být autenticky sám sebou, aby mohl být šťastný. Ve třetí kapitole se autor zaměřuje na problém individuální geniality, toho, jak moc je každý z nás jedinečný a jak může naplnit svůj potenciál, když bude jenom trochu chtít. Čtvrtá kapitola mluví o nárocích, které na nás společnost klade, na což přímo navazuje kapitola pátá hovořící o potřebě nás všech žít naplno a v souladu sami se sebou. Závěrečná šestá kapitola je potom o odvrácené straně kultury autonomie, o jejích problémech a slabinách.
Osamělí hrdinové nejsou příručkou pro život ani nikoho nenabádají k tomu, aby přestal být sám sebou. Jsou spíše varováním a zamyšlením nad tím, kam až může přílišná autonomie vést a jak nám všem, mnohdy i nezamýšleně a podprahově, komplikuje život. Autor otevírá prostor pro úvahy nad naším vlastním životem, nastavuje zrcadlo a poukazuje na fenomény, které kulturu autonomie kolem nás podporují, byť nás samé by vlastně ani nenapadlo, jak silně jsme podobným tlakům vystaveni. Rozhodně se jedná o mimořádně zajímavou knihu, nad jejímž poselstvím by se měl každý minimálně zamyslet, protože otevírá řadu ne úplně příjemných otázek o nás samých.

Žádné komentáře:
Okomentovat