Válka skončila, ovšem zanechala po sobě spálenou zem. Republika se snaží postavit zpátky na nohy, vládnou nové pořádky a všichni se jim přizpůsobují, jak jen to jde. Vzhledem k nutnosti hospodářské obnovy jedou doly na Ostravsku i Karvinsku na maximum a na zdejší krajině i městě se to začíná nepěkně podepisovat.
Autorka ve třetím díle své románové kroniky otevírá další dějinnou etapu staré Karviné, která se den za dnem neodbytněji blíží své zkáze. V polovině 40. let však ještě nic nenasvědčuje tomu, co má přinést následující desetiletí. Naopak. Je třeba nechat válečné hrůzy za sebou, protože život jde dál a utápět se v nejistotě či pochybách o věcech příštích stejně k ničemu není. Halka se potřebuje urychleně vdát, protože se děsí toho, že květnové oslavy vítězství nezůstaly bez následků a ona se nechce dostat do řečí a hanby tím, že by se stala svobodnou matkou. Ženka se naopak touží rozvést, protože s manželem už stejně roky nežije a udržovat nadále, byť formální svazek jí nedává smysl. Leon začíná vnímat, jakým směrem se obrací nálady v zemi a radši si chce najít štěstí za jejími hranicemi. Pokud však nechce ohrozit svou rodinu, jiný než tajný útěk nepřipadá v úvahu. A Wojtek naopak hýří nad novým zřízením optimismem, nadšeně vstupuje do komunistické strany a věří, že napříště už se všichni budou mít jenom dobře.
Autorka se v závěrečném pokračování trilogie zaměřuje na nejmladší generaci rodiny Pospíšilových a dění v republice, ale především v jejich rodném kraji popisuje především očima Ženky a Wojtka. Ke slovu se dostanou i další postavy, tito dva však hrají prim, jelikož jejich osudy jsou s děním v republice nejprovázanější. Oba se snaží najít si v nově nastolených pořádcích své místo, využít každé možnosti, která se jim nabídne a vytěžit ze života maximum. Už z povahy svého velmi rozdílného naturelu k tomu však přistupují každý jinak. Zatímco Wojtek nový režim až nekriticky obdivuje, Ženka je spíše skeptická a má tendence se bouřit a rebelovat. Ostatní lidé okolo nich pak zastupují velmi široké spektrum dalších pohledů vycházejících z jejich vlastních osobních zkušeností.
Jestli se autorce něco skvěle daří, pak vystihnout atmosféru doby - ať už jde o bezbřehý poválečný optimismus, politické procesy padesátých let nebo život v republice stále výrazněji přistřihující křídla každému, kdo se pokouší žít svobodně. Po celou dobu se drží v rámci jediného regionu, jehož naturel dovede přiblížit ve výstižné zkratce, přizpůsobuje vyprávěcí styl i slovník a vykresluje skutečně barvitou fresku patnácti let natolik bohatých na události, že by vydaly na celé věky. Do svého vyprávění navíc vedle fiktivních postav zakomponovává i celou řadu skutečných hrdinů, jejichž osudy se s těmi vymyšlenými umně proplétají. Vypráví ve třetí osobě, povětšinou v přítomném čase, což umocňuje celkové tempo a zároveň čtenáře vtahuje přímo do příběhu.
Karin Lednické se díky Šikmému kostelu povedlo zpopularizovat region, o němž toho nikdo, snad s výjimkou jeho obyvatel, příliš mnoho neví, a ukázat ho jako místo, které se stalo nedobrovolnou obětí zvůle mocných. V rámci celé své trilogie zachycuje jeho krátký rozkvět a rychlý úpadek, na osudech úplně obyčejných lidí ukazuje, jak vypadal život hornických kolonií i jak moc se tady změnilo během života jedné jediné generace. Povedlo se jí upozornit na problémy, které často doutnají pod povrchem a v momentě, kdy vybuchnou, už je na nějaké řešení pozdě. Jedná se o úctyhodný literární počin, který se vyznačuje řemeslnou kvalitou, a přestože je mnohdy bolestivé jej číst, každá stránka stojí za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat