Když je člověku dvacet a rozhodne se odejít do cizí země, zní to jako jedno velké dobrodružství. Jak se ale odchází z rodné krajiny s vědomím, že už se tam třeba nikdy nevrátíte? Lenka Horáková odešla spolu s manželem za moře v roce 1989 jenom krátce předtím, než padl komunistický režim, ani změna poměrů je však k návratu nepřiměla. Po více než třiceti letech za oceánem se rozhodla začít bilancovat, a to právě prostřednictvím své autobiografické knihy.
Text je rozdělen do tří hlavních částí - v té první autorka přibližuje svůj život v Československu, představuje svou rodinu a nastiňuje důvody, které ji vedly k emigraci, ve druhé popisuje peripetie spojené s dočasným pobytem v Rakousku, ve třetí potom život, který si za třicet let vybudovala s manželem v Kanadě. Tato třetí část je navíc zaměřena primárně na popisy jejich společných cest a dovolených s občasnými odbočkami k pracovnímu životu nebo rodinným vztahům. Vyprávění je děleno do kapitol podle let, přičemž v rámci každého roku jsou vždy shrnuty ty nejdůležitější události. Přesto na řadě míst působí text poněkud nestrukturovaně.
První část knihy je z velké části popisem autorčiny rodiny a jejich poměrně komplikovaných vztahů, které už na první pohled působí toxicky. Autorka popisuje rodinnou historii i všechny své příbuzné, přidává historky ze svého dětství a dospívání a popisuje i každodennost v totalitním státě. V těchto částech je občas zbytečně polopatá, zejména má tendence vysvětlovat věci, které patří do všeobecného povědomí a není třeba je přibližovat, protože většina českých čtenářů ví, co to byl tuzex nebo bony. Pochopila bych podobné vysvětlivky, pokud by kniha byla určena anglofonnímu publiku, v případě jejího sepsání v češtině a tedy pro český trh to však úplně nedává smysl.
Druhá a třetí část se již zaměřují na život v zahraničí, přičemž autorka krok po kroku popisuje proces emigrace s dočasným, "přestupním" pobytem v Rakousku i následné přesídlení do Kanady. Klade důraz především na popis všeho, čím si pár musel projít, aby se tady mohl finálně usadit, včetně studia, hledání práce a stěhování z podnájmu do vlastního domu. Pozdější části knihy pak jsou primárně popisy dovolených zejména na Havaji nebo karibských ostrovech, případně zřídkavých návštěv v České republice. Na některých místech má text charakter cestopisu, jinde spíše pamětí. Na každý pád je však autorka velmi osobní.
Co na knize trochu zamrzí, je autorčina tendence ke generalizaci a nepřiměřeným soudům vůči obyvatelům České republiky, které se zakládají takřka výhradně na jejích osobních zkušenostech s vlastní rodinou. Ano, vztahy a osoby, které tady prezentuje, jsou rozhodně silně toxické, nezastupují však většinovou společnost. Z autorčina vyprávění Češi vychází jako vyžírkové s věčně nataženou rukou, kteří chtějí ke všemu přijít, aniž by se museli snažit, a nedovedou si vážit hodnoty peněz. Ano, takoví lidé bezpochyby existují, nejsou to však ani náhodou všichni. Ani nemluvě o tom, že je naprosto relevantní chtít strávit život i jinak než prací a tvrdou dřinou ve snaze splatit hypotéku. Autorka bohužel sklouzává k tendenčním soudům o tom, že v Česku je všechno špatně, kdežto Kanada je ráj na zemi. Je v pořádku, že se jí to tak jeví, není však úplně fér odsuzovat životní styl a mentalitu, jíž není součástí a pro niž, zcela zjevně, po dlouhých letech života v zahraničí postrádá pochopení. Stejně tak totiž mnozí nemusí souznít s jejím vlastním pohledem na život.
Na Cestě za štěstím je patrné, že se do jisté míry jedná o bilanční text, v němž se autorka vyrovnává s vlastní minulostí a možná i rodinnými vztahy, které jí bohužel příliš nepřály. Jedná se o příběh jednoho obyčejného života poznamenaného zásadní změnou v podobě emigrace a nutnosti začít žít v cizí zemi a úplně od začátku. Kniha je plná zajímavých informací, tak trochu hraje i roli cestovního deníku, lehce však postrádá přidanou hodnotu v podobě popisu kanadské každodennosti třeba v podobě takových banalit jako je fungování obchodů, zdravotnictví nebo školství. Škoda je i to, že autorka má tendence generalizovat a negativně hodnotit život a poměry v rodném Česku, přestože s výjimkou několika návštěv u příbuzných s ním není v přímém kontaktu. Text je tak primárně jejím osobním pohledem na život v emigraci, který je rozhodně zajímavý, bohužel však není dostatečně inspirativní, aby čtenáře sváděl k touze zažít něco podobného.
Tímto děkuju autorce za poskytnutí recenzního výtisku.
Žádné komentáře:
Okomentovat