Léto je časem dovolených a já ho vždycky mám aspoň z části cestovatelské. Kdy jindy než v době divadelních prázdnin bych si taky měla užívat krásy světa? Obvykle se někam vypravím už začátkem měsíce v době červencových svátků a ani letošek nebyl výjimkou. Došlo na rodinnou dovolenou v Německu.
O tom, že pojedeme do Německa, jsme věděli už od února. Táta od nás totiž k narozeninám dostal vstupenky do jednoho z největších technických muzeí v Evropě, které se nachází v Sinsheimu a Špýru. Navštívit můžete každé muzeum zvlášť nezávisle na sobě, ovšem za vidění určitě stojí obě, protože nabízí unikátní sbírku strojů všeho druhu. I člověk, který jinak technice moc neholduje, tady určitě najde něco, co ho zaujme. A příjemným bonusem je fakt, že tady nebývají davy. Ano, návštěvníky tady sice potkáte, ale muzea jsou tak velká, že naštěstí neřešíte problém hlavy na hlavě. Ale to už předbíhám. Pojďme si to shrnout den po dni.
ČTVRTEK 2. 7.
Z Prahy vyrážíme ve čtvrtek dopoledne, zhruba kolem jedenácté. V poslední době jsem zvyklá na dovolenou létat, ale to nám v tomhle případě úplně nedávalo smysl, takže jedeme autem. Čeká nás nějakých šest hodin cesty s přestávkou na hranicích, jednak abychom se tady potkali s rodiči, jednak abychom si dali něco k jídlu. Na výběr je sice jenom benzínka nebo McDonald's, ale pro jednou nás fastfood nezabije.
Po obědě měním auto i pozici. Zatímco z Prahy jsem se na Rozvadov vezla jako pasažér spolu se ségrou, odsud do Sinsheimu mě čeká řízení v autě rodičů, protože máma neřídí, pokud nemusí, a táta by musel strávit za volantem celou dobu. A to je přece jen poměrně vyčerpávající. Navigace hlásí dojezdovou dobu 3 h a 20 minut a její naprostou většinu strávíme na dálnici. Popravdě nepatřím k řidičům, kteří by měli dálnice v obzvláštní oblibě. Rychlou jízdu si užívám, o to žádná, problém je, že k ní není zas tolik příležitostí. Je všední den, tudíž na silnici je hromada kamionů, jejichž řidiči dost často porušují pravidla, předjíždí se a zpomalují tím provoz, ani nemluvě o hromadě uzávěrek, která znamená zúžení dálnice do dvou nepříliš širokých pruhů. Jízda je tak ve výsledku dost stresující a jsem ráda, když mě navigace konečně svede do rezidenční oblasti, kde máme pronajatý apartmán.
Druhé auto dorazilo před námi, takže ségra už pomalu obhlíží prostor a začínáme řešit, co si dáme k večeři a jak to bude s jídlem v dalších dnech. Nakonec rodinná rada rozhodne, že na večeři si zajdeme do řecké taverny vzdálené asi patnáct minut chůze a k snídani bude potřeba nakoupit. Supermarket je asi deset minut jízdy a na nákup se pochopitelně nikomu nechce, takže se obětuju a spolu se ségrou do obchodu dojedeme. Pak už ze dne mnoho nezbývá, takže nás čeká už jen cesta na večeři a po ní trocha relaxu s knížkou.
Lístky do muzea máme na dva dny, protože pokoušet se obě muzea zvládnout v jediném by bylo bláznovství. Samozřejmě to jde, ale pravděpodobně budete na konci tak zahlceni zážitky, že nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Pro první den je tedy zvolen bližší Sinsheim.
Jednodenní vstupenka do muzea vás vyjde na 25 euro, pobýt tady můžete, jak dlouho budete chtít. Muzeum navíc nabízí i výhodnější balíčky s lístky na více dní a vstupenkou do kina v ceně. Lístky mějte u sebe celou dobu, protože je budete potřebovat nejen u vstupu do první a druhé haly, ale taky pro vstup do ponorky, případně ještě pro vstup do IMAXu, pokud se rozhodnete přikoupit si i ten.
Muzeum bylo otevřeno začátkem osmdesátých let minulého století a postupně se rozrostlo až do současné podoby. Najdete tady na tři tisíce exponátu, převážně automobilů od veteránů po formule a závodní vozy, ale taky spoustu vojenské techniky, lokomotivy, ponorku nebo letadla. K největším lákadlům patří rozhodně nadzvukové letouny Concorde a Tupolev, které stojí pěkně vedle sebe na střeše muzea. Můžete je obdivovat nejen zvenčí, ale taky zevnitř, nahlédnout do pilotní kabiny a zjistit, jaké pohodlí měli cestující, kteří si tenhle luxus mohli dovolit. Nutno podotknout, že vnitřní prostory jsou docela stísněné, protože s ohledem na letové vlastnosti těchto letadel nemohl být trup příliš objemný. Myslím, že každý letecký fanoušek ocení možnost prohlédnout si tyto stroje pěkně zblízka.
Vzhledem k době, kterou tady trávíme, si v muzeu dopřejeme i oběd. Vybírat můžete ze dvou restaurací, přičemž jedna se zaměřuje na hamburgery (a mají tady naprosto fantastické hranolky), ta druhá má spíše bufetový charakter a servíruje hotovky. Ceny jsou i s ohledem na fakt, že se nacházíte v muzeu, trochu vyšší, kvalita jídla ale vůbec není špatná.
Po zevrubné prohlídce obou velkých hal i jejich okolí a střech zakončíme den v IMAXu. Promítání tady probíhá podle předem daného rozvrhu několikrát denně, takže si můžete vybrat, co byste na plátně rádi viděli. My se nakonec vypravili na dokument o národních parcích USA, což byla náhoda, prostě jsme šli na promítání, které nám časově nejlépe vyšlo, ale zároveň ideální volba. Filmy jsou totiž v němčině, tudíž pokud jazyk neovládáte, tady se aspoň můžete kochat. Záběry jsou to nádherné.
Po návratu na ubytování si dáme krátký relax a pak vyrážíme ještě běhat. Tedy, já, ségra a její přítel, naši ne. Trasu ségra předem vybrala a ujišťuje nás, že by neměla mít žádné zvláštní převýšení. Že to není pravda, se ukazuje už na prvních pár zvlněných metrech, kdy je to nahoru dolu, a následně ještě výrazněji v nekonečně dlouhém kopci, kde za každou zatáčkou doufám v konec, který nepřichází. Jako kompenzace je pak ale aspoň zpáteční cesta víceméně z kopce.
Večer už patří jenom posezení nad lahví vína a deskovkami, u kterých se ukazuje, že vysvětlit mamce pravidla čehokoliv tak, aby je pochopila, je takřka nadlidský úkol. O to větší legrace to ale možná nakonec je.
SOBOTA 4. 7.
Jedním z návštěvnicky nejoblíbenějších exponátů je zdejší Jumbo Jet. Tenhle kolos je upevněn v letové poloze nad muzeem a návštěvníkům umožňuje projít si ho doslova od sklepa po půdu, tedy od nákladového prostoru ve spodní části přes klasickou palubu až po "hrb" s pilotní kabinou a sedadly první třídy. Projít se můžete dokonce i po křídle, odkud je výhled na muzeum i na město. A pokud si chcete užít trochu adrenalinu, zpátky na zem se dá sjet po tobogánu (doporučuju, je to sranda a jezdí tady i dospělí, takže se nemusíte stydět).
Při prohlídce venkovní části expozice mimo jiné narazíme taky na stíhačku, kterou měl táta kdysi ve své flotile a dělal na ní technika. A tím není myšleno, že jde o stejný typ letadla. Ne, reálně pracoval na téhle konkrétní. Při takových náhodách si člověk říká, že svět je vážně malý. Venkovní část expozice každopádně nabízí řadu různých letadel, většinu si můžete prohlédnout i zevnitř. Jen škoda, že vrtulník i nákladní Antonov byly zrovna uzavřeny kvůli renovačním pracím, stálo by za to obhlédnout i jejich interiér.
V muzeu je taky obrovská hala věnovaná vesmírnému programu od jeho prvopočátků prakticky do současnosti. Je tady hromada informačních panelů, na nichž jsou popsány jednotlivé vesmírné mise i proslulý závod mezi Východem a Západem. Můžete si prohlédnout různé druhy skafandrů nebo vesmírných vozítek či model mezinárodní vesmírné stanice. A najdete tady také sovětský raketoplán Buran, který se však, trochu paradoxně, do vesmíru vůbec nepodíval.
I tentokrát se v muzeu najíme v jediné zdejší restauraci, která nabízí německou a italskou kuchyni, a po zevrubné prohlídce muzea zamíříme ještě do historického centra města. Špýr je totiž zajímavý i pro ty, kdo technice úplně neholdují. Zdejší historické centrum není příliš velké, ale rozhodně má příjemnou atmosféru. Za návštěvu stojí zdejší Císařská cesta, která funguje víceméně jako pěší zóna (výjimku mají autobusy MHD), na jejímž konci najdete románskou katedrálu. Je to největší románská katedrála světa a významná je i pro české dějiny, protože právě tady si v roce 1310 vzal Jan Lucemburský princeznu Elišku Přemyslovnu, čímž si zajistil nárok na český trůn.
Po procházce skrz jednotlivé pamětihodnosti je čas ještě nakoupit nějaké potraviny na večeři a vyrazit zpátky na ubytování. Večerní program se příliš neliší od toho z předešlého dne. Tím pádem pětikilometrový běh po téže trase (ten kopec se přes noc bohužel nezmenšil), večeře a sklenka vína nad deskovkami.
Naše krátká dovolená se chýlí ke konci, takže po snídani vyrážíme na cestu k domovu. Ještě než zastavíme na hranicích nás však čeká zastávka v Norimberku. Tohle město hrálo v minulosti důležitou roli v rámci Svaté říše římské, protože zde sídlil nejeden z jejích císařů včetně našeho Karla IV. Tomu se tady dokonce narodil syn, budoucí král Václav IV. Město však má i pohnutější historii spojenou zejména s nacismem, ať už pro obrovská shromáždiště, na nichž probíhaly vojenské přehlídky, nebo protože právě tady se odehrály poválečné procesy s nacistickými zločinci.
Projít za pár hodin celé město je nemožné, takže spíš jenom tak zběžně prohlédneme historické centrum, povede se nám zastavit u kostela přesně v momentě, kdy tady odbíjí poledne a promenuje se orloj, vystoupáme na hrad, abychom měli výhled, a stavíme se na oběd v jedné zdejší restauraci. Potom už je čas vrátit se do auta a vyrazit do Prahy. Čeká nás už jen jedna zastávka, a to na hranicích. Tady předávám místo řidiče i klíčky od vozu zpátky tátovi, kupuju si kafe a něco malého na zub a přesouvám se k ségře, protože nedává smysl, aby si naši dělali zajížďku, když můžou Prahu objet. Provoz je naštěstí vcelku plynulý, takže do hlavního města dorazíme v dobrém čase.
Jelikož tahle dovolená byla narozeninový dárek pro tátu, chtěli jsme, aby si hlavně užil obě muzea. Tak nějak jsme totiž tušili, že se mu tam bude líbit. Rodinná dovolená je sice vždycky náročná, protože nějak skloubit nároky pěti dospělých lidí dá zabrat, ale přežili jsme ve zdraví, v rámci možností si to všichni užili a třeba něco podobného zase podnikneme. Prázdninová sezóna každopádně tímto budiž odstartována.
Žádné komentáře:
Okomentovat