Jsem člověk, který se rád vrhá do dobrodružství a staví se před nové výzvy. Snadno se nadchnu pro věci, které chci vyzkoušet, a když se jednou pro něco rozhodnu, jen tak něco mě neodradí. Podobné to bylo s West Highland Way. Loni v létě jsem na instagramu viděla záběry z tohohle dálkového tracku a usoudila, že ho potřebuju zažít na vlastní kůži. Začátkem roku jsem proto začala pomalu plánovat a na konci července skutečně odletěla do Skotska, abych si splnila další z cestovatelských snů, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám.
Krásy Glasgow na úvod
Moje cesta začala v Glasgow, jelikož WHW startuje kousek odsud. Když jsem zvažovala, kolik času v městě strávit, usoudila jsem, že jeden půl den bude stačit. Z mnoha stran jsem totiž slyšela, že Glasgow není příliš pěkné město, takže zabíjet v něm čas na víc než den nemá smysl. Na úvod můžu říct, že lidé, kteří tohle tvrdí, nemají pravdu. Glasgow je krásné, svým vlastním způsobem. Má neopakovatelnou atmosféru, dovede vás pohltit a přesvědčit o tom, že nabízí víc, než se na první pohled zdá. K projití toho základního vám nicméně půl den bohatě stačí, takže pokud vás tlačí čas, nemusíte se tu ani moc dlouho zdržovat, a stejně zvládnete vidět to hlavní.
Dovolenou jsem, celkem nepřekvapivě odstartovala na pražském letišti. Hned na úvod jsem se tady musela vypořádat s absurdními předpisy ohledně tekutin na palubě letadla, jelikož moje množství kosmetiky bylo shledáno neadekvátní. Sáček, do kterého vás nutí všechno nacpat a o kterém tvrdí, že má objem litr, je absurdně mrňavý, takže přestože jsem s sebou reálně vezla nějakých 600, možná 700 ml tekutin, polovina mi byla vyhozena s tím, že nové předpisy. Údajně s sebou smíte mít jen to, co bezprostředně potřebujete po dobu letu. (Což je reálně nesmysl, protože na Terminálu 2 platí stejná pravidla a nikdo kosmetiku nikdy neřeší. A hádejte co? Když jsem se vracela do ČR, na letišti se nad mojí kosmetikou nikdo nepozastavil, a to jsem vezla domů ještě něco navíc oproti cestě do UK). Po této drobné nepříjemnosti už ale žádné komplikace nenastaly. K mému překvapení a navzdory hlavní sezóně jsme odletěli načas a v Glasgow dokonce přistáli s mírným předstihem. Do centra města se z letiště nejsnáze dostanete autobusem, který odjíždí co chvíli. Po cestě má několik zastávek, před každou z nich je potřeba dát řidiči znamení stisknutím tlačítka, aby věděl, že plánujete vystoupit. Jízdné vás vyjde na 11 liber.
Jelikož jsem s sebou táhla poměrně těžký batoh, první zastávku jsem si udělala na hostelu. Rezervovala jsem si jednu noc v Safestay u Charing Cross, protože právě odtamtud jsem ráno plánovala odjíždět na start WHW. Není to tady úplně nejlevnější, jedna noc vás v sezóně vyjde na zhruba 60 liber. Pokud budete ochotni jít do pokoje s více spolubydlícími, bude to o něco levnější, já nicméně zvolila variantu šestilůžkového ženského pokoje. Výhodou je vlastní koupelna, o kterou se dělíte jenom se zbytkem spolubydlících, postele mají zásuvky i světlo a závěsy. Hostel má společenskou místnost, nedisponuje však kuchyní, tudíž na velké vaření to tady není. Svůj účel přespání ovšem plní dobře.
Jako další jsem vyrazila do centra. Částečně na obhlídku, částečně na dokoupení chybějících věcí. Vzhledem k letištní razii jsem se potřebovala dovybavit nějakou tou kosmetikou, zároveň bylo potřeba někde sehnat sprej proti midges, jelikož léto je jejich sezóna, a i když ve městě je pravděpodobně nepotkáte, v divočině se na jejich výskyt můžete spolehnout. A jestli něco rozhodně nechcete, pak plné tělo svědících štípanců. Tyhle minimušky, respektive pakomáři, totiž dovedou pěkně znepříjemnit život. V případě obojího jsem byla úspěšná, takže po nákupech následovala večeře a rozhodování, co s načatým večerem.
Zvažovala jsem, jestli se vrátit zpátky na hostel, nebo se ještě trochu projít. Mezi tipy, co v Glasgow nevynechat, totiž byl i místní univerzitní kampus. Sice je to z centra zhruba půl hodina chůze, ale vyplatí se to. Touha vidět tohle místo nakonec zvítězila nad leností, tudíž jsem se vydala přes Kelvingrove Park a ani trochu nelituju. Univerzitní budova totiž byla jedním z vrcholů mého pobytu ve městě. Celé to tu působí staře, i když ve skutečnosti zas až tak není, areál je z 19. století a na starou architekturu si jenom hraje. Přesto je to tady naprosto skvostné a se silnou atmosférou. Jako byste se přenesli do Bradavic a mohli prožít dobrodružství Harryho Pottera naživo.
Jelikož ve Skotsku se touhle dobou stmívá celkem pozdě, kolem deváté při návratu na ubytování právě vládla zlatá hodinka, což městu dodalo na kouzlu. Ještě chvíli jsem se tudíž potulovala ulicemi, ale potom už byl čas skutečně zamířit na hostel a vyspat se, protože hned následující den mě čekal začátek mého dalšího pěšího dobrodružství.
West Highland Way - pár informací na úvod
West Highland Way je nejstarší dálková trasa ve Skotsku. Slavnostně otevřena byla 6. října 1980 a za téměř padesát let své existence přilákala statisíce turistů, kteří ji prošli celou nebo aspoň její část. Měří dohromady 154,5 km, startuje v městečku Milngavie kousek od Glasgow a končí ve Fort William pod vrcholem Ben Nevis. Podle odhadu ji každý rok v plné délce dokončí na 40 tisíc turistů a stejné množství se rozhodne zdolat aspoň její část. Tradičně bývá rozdělena do sedmi nebo osmi úseků, což má svoje opodstatnění, dá se ovšem zvládnout i rychleji, rekord v jejím zdolání je aktuálně něco přes 13 hodin. Ambice být až tak rychlá jsem neměla, i tak jsem se ale rozhodla rozdělit si putování do pouhých šesti etap.
První, co byste měli předtím, než se na trasu vypravíte, vědět, je, že je náročná. Místy dokonce velmi náročná. Pokud tedy vaše jediná aktivita spočívá v pohybu od počítače do kuchyně pro kafe a zpět, s jejím zdoláváním si to rozmyslete, anebo začněte trénovat. Většina trasy totiž vede Skotskou vysočinou, což znamená mnoho úseků náročného stoupání nebo klesání, které dost často bývá velmi zrádné. Vždycky, když máte pocit, že už určitě musíte být nahoře, objeví se nějaká další zatáčka nebo horizont, který vám dopřeje zdánlivý oddech pár metrů roviny a pak se jde zase do kopce. Překvapivě náročný je zejména úsek okolo Loch Lomond, který ani v nejmenším nepřipomíná poklidnou procházku podél jezera. Místy si tady spíš budete hrát na kamzíky a úsek okolo jeskyně Roba Roye vyžaduje téměř horolezecké nadání.
Připravte se také na velmi rozmarné počasí. Skotsko je proslulé tím, že tady během jediného dne zvládnete prožít všechna roční období, což mohu směle podepsat. Není výjimkou, že se slunečný den promění v liják, který přejde v intenzivní mrholení a nakonec se zase vyčasí. Hlavním pravidlem je proto vrstvit oblečení a mít nějakou nepromokavou vrstvu, postačí i klasická pláštěnka.
Jak je to tady s jídlem a bydlením
Hned na úvod je třeba podotknout, že West Highland Way vede z velké části divočinou, kde nemáte šanci narazit na pořádnou civilizaci. Zejména v severnějších úsecích se vzdálenosti mezi potenciálními obydlenými zastávkami prodlužují. Úplně klidně se vám může stát, že půjdete dvacet kilometrů, aniž byste narazili aspoň na zdání civilizace. Základním pravidlem je proto mít s sebou dostatečnou zásobu vody. Záleží na vašich zkušenostech s tím, kolik toho vypijete, ale doporučují se zhruba tři litry na den. Zejména za slunečních dní to na delších úsecích oceníte. Tím spíš, že většina trasy vede otevřeným terénem, který neposkytuje moc stínu. Dozásobit se, nakoupit a najíst můžete ve vesnicích po cestě, stejně tak v hotelech nebo kempech. Na hikery tady bývají připravení a dost často seženete i základní kempingové vybavení nebo volně dostupné léky a náplasti. V okolí Loch Lomond můžete narazit také na tzv. honesty boxy, což jsou v podstatě samoobslužné krámky s jídlem, nápoji a případně nějakou tou základní lékárničkou.
Pokud jde o bydlení, máte několik variant. Tou nejlevnější je kempování, které je ve Skotsku dovoleno prakticky kdekoliv (s výjimkou národních parků, kde můžete využít výhradně předvybrané úseky). Chodíte-li proto rádi na treky se stanem, můžete hodně ušetřit. V případě WHW potřebujete speciální povolení pouze v případě kempování u Loch Lomond, jinak si stan můžete postavit prakticky kdekoliv. V mapě najdete vyznačená populární tábořiště a nabízí se samozřejmě i kempy, kde vás postavení stanu vyjde obvykle na 15 liber.
Toužíte-li po větším pohodlí a nechcete se stresovat proměnlivým a nevyzpytatelným skotským počasím, kvůli kterému byste pracně řešili, kde třeba mokrý stan vysušit, můžete si zajistit bydlení v suchu v městečkách a vesnicích po cestě. V takovém případě ale počítejte s tím, že si připlatíte. A to i za nízkorozpočtovou variantu. Nejvíce se to prodraží sólo cestovatelům, na které ve Skotsku nejsou připravení, protože na trase je jen velmi omezené množství sdílených ubytování. Celkově však není ubytovacích kapacit na WHW příliš mnoho, proto si bydlení zajistěte s dostatečným předstihem. Mohlo by se vám totiž docela snadno stát, že nebudete mít kde složit hlavu. Platí to především o hlavní sezóně, která tady probíhá zhruba od května do září.
Budete-li si zajišťovat ubytování, nedělejte to přes booking ani jinou větší rezervační aplikaci. Mnoho ubytování se na nich totiž vůbec nenachází. Nejsnazší je naplánovat si jednotlivé úseky trasy a poté hledat, jaké ubytovací možnosti v dané oblasti jsou. Rezervace pak provádějte přímo pomocí webů jednotlivých zařízení. Je to sice trochu pracnější varianta, ale ve výsledku vám ušetří peníze, jelikož díky ní narazíte i na cenově dostupné možnosti. Níže přikládám seznam míst, kde jsem přespávala já, včetně cen.
- Balmaha Bunkhouse - Jedná se o miniaturní penzion o celkové kapacitě deset lidí. Jsou tady celkem čtyři ložnice. Dvě dvoulůžkové, dvě třílůžkové, přičemž jedna z nich je sdílená. Lůžko v ní vás vyjde na 39,50 libry na noc. V ceně máte krom postele samozřejmě i koupelnu s teplou vodou, dokonce vám dají i ručník, a plně vybavenou kuchyň, v níž je zdarma k dispozici káva, kakao, několik druhů čaje a také cereálie, pečivo, máslo a několik druhů džemu. Majitelé jsou nesmírně milí, vstřícní a ze všech sil se snaží, aby jejich hosté měli maximální pohodlí.
- Beinglas Campsite - Pokud jste sólo cestovatel, nejlevnější variantou je tady pronajmout si statický stanový box za 40 liber na noc. Jedná se o lehce vyvýšený stan, ve kterém máte na zemi matraci, takže se nemusíte bát, že by vás do zad tlačily kamínky. Je to tady prostorné, takže dovnitř by se klidně vešli i dva lidé, nicméně tyto boxy jsou striktně pro jednoho. Cestujete-li ve více lidech, můžete si vybrat chatičku, která startuje na 85 librách a ubytuje až 4 lidi. Pokud se vám nechce tahat vlastní spacák, můžete si ho v kempu zapůjčit za 12 liber, půjčovné za ručník je 6 liber. Sprchy jsou v rámci možností čisté a teče tady teplá voda, celý kemp má také velmi solidní wi-fi pokrytí. Najdete tady i velmi dobrou restauraci.
- West Highland Way Sleeper, Bridge of Orchy - Hostel přímo na nádraží, dokonce přímo na nástupišti. Jedna noc vás tady vyjde na 38 liber, přičemž jsou tu dvě propojené sdílené ložnice pro celkem 10 lidí. V ceně máte postel a peřiny, k nimž dostanete potřebné lůžkoviny. Povléct si musíte sami, stejně tak ráno povlečení zase stáhnout a hodit do připraveného pytle, ručník vám nedají. Vybavení je hodně základní, ale teče tady teplá voda a u postele máte lampičku i zásuvku na nabití vaší elektroniky. V rámci ubytování můžete poprosit i o dvouchodovou večeři, případně si nějaké jídlo koupit ve zdejším samoobslužném krámku volně přístupném dvacet čtyři hodin denně. Mají tady čaj, kávu, různé druhy polotovarů a sušenek, rychlovarnou konvici a mikrovlnku. Pozor, není tady wi-fi.
- Kingshouse Hotel Bunkhouse - Tenhle hotel se nachází víceméně uprostřed ničeho, ovšem zdejší prostředí má neuvěřitelnou atmosféru. Pochopitelně se můžete ubytovat přímo v hotelu, pokud hledáte levnější variantu, pak k němu přísluší také hostel s celkovou kapacitou kolem třiceti lidí. Vybírat můžete z šesti, čtyř a dvoulůžkových pokojů, přičemž personál se snaží dávat dohromady hosty stejného pohlaví, ale neplatí to striktně, takže je lepší počítat s tím, že můžete bydlet s kýmkoliv. Cena je stejná bez ohledu na množství lidí na pokoji, a to 44 liber za noc. V jejím rámci máte velmi pohodlnou postel, ručník, sdílenou koupelnu s dostatkem horké vody a sdílenou kuchyňku, kde je k dispozici káva, čaj a mléko. Po libosti můžete využít také restauraci a bar v sousedním hotelu.
- Black Water Hostel, Kinglochleven - Jedná se o kemp a hostel, ovšem bez sdílených pokojů. Chcete-li se ubytovat v budově, musíte si rezervovat celý pokoj. Pro sólo cestovatele je tak nejlevnější variantou stanový box za 40 liber. V ceně máte i spacák a polštář, tudíž nepotřebujete svůj, ručník a dokonce LED světlo. Můžete po libosti využít hostelovou sprchu, kde teče dostatek teplé vody, v mokrých dnech je tady k dispozici sušárna pro vaše mokré boty i oblečení a také venkovní kuchyňka s rychlovarnou konvicí, mikrovlnkou a nějakými prodejními automaty.
- Fort William Backpackers - Klasický hostel trochu stranou centra města, ale v dochozí vzdálenosti. Reálně se tam dostanete za deset minut. Jedna noc ve sdílené ložnici vás podle velikosti pokoje vyjde na 30 nebo 33 liber. Je tady pohodlná společenská místnost s krásným výhledem a vybavená kuchyň, kde je zdarma k dispozici káva, několik druhů čaje a mléko. Ve sprchách teče spíše vlažná než teplá voda, ručník potřebujete svůj.
- Kdybych se měla rozhodnout, které z ubytování bylo nejlepší v poměru cena-výkon, pak určitě doporučuju Balmaha Bunkhouse a Kingshouse Hotel. Obojí nabízí na tu cenu mimořádné pohodlí, chtělo by se skoro říct luxus. Co se zbytku týče, na přespání po náročném dni vám to stačí a byť se najdou i pohodlnější místa, ani jedno nebyl vyložený průšvih.
Ohledně jídla máte několik možností. Můžete si nést svoje a uvařit si, něco si koupit v obchodě, který je téměř vždycky ve vesničkách v nějaké podobě k dispozici (s výjimkou Kingshouse, to je doslova in the middle of nowhere) nebo zajít do restaurace. Za hlavní chod a nějaké pití zaplatíte většinou kolem 25 liber, může to být o něco méně, ale i o něco více. Snídani seženete kolem 10 liber. K finálnímu účtu se většinou připočítává ještě servisní poplatek, který bývá 10-15 % ceny a můžete obsluhu požádat, aby jej z účtu odstranila, stejně tak ho však můžete brát jako připočtené dýško. Všude bez potíží zaplatíte kartou a je to ve většině případů i preferovaná varianta, tudíž hotovost nepotřebujete. Bude se vám vesměs hodit jenom do honesty boxů, protože je rychlejší hodit do kasičky mince než řešit platbu přes QR kód.
Moje West Highland Way den po dni
Většina lidí se rozhodne jít WHW sedm nebo osm dní, aby měli možnost si ji rozdělit na denní úseky o rozumné délce, a pak jsou tady cvoci jako já, kteří usoudí, že to zvládnou za šest. Hodně záleží na tom, jak těžký budete mít batoh, ale šest dní je reálně zvládnutelných, a pokud máte dobrou fyzičku, ani vás to moc neodrovná. Mou hlavní motivací pro tohle rozdělení ale nebyla ani tak úspora času, toho jsem ve výsledku měla dost, jako spíš cenově dostupná bydlení po cestě. Můj rozpočet totiž měl své limity, které jsem nehodlala překračovat. Pojďme se na moje putování podívat trochu podrobněji.
Pátek 31. 7.
Milngavie => Balmaha
36,38 km
Na první úsek trasy jsem plánovala vyrazit kolem osmé ráno, což znamenalo, že něco po sedmé musím chytit vlak s Glasgow. Můj hostel byl naštěstí od nádraží, co by kamenem dohodil, a vlakové spojení s Milngavie je velmi časté, vlak jezdí zhruba každých patnáct minut. Po odhlášení z hostelu jsem si proto skočila do blízkého Tesca koupit něco k snídani a přesunula se na nádraží. Z vlaku jsem vystoupila zhruba v 7:40 a zbývalo už jenom dostat se na začátek trasy.
První část trasy není nijak náročná, ale ani příliš scénická. Jednoduše se pohybujete po cestě mezi poli a kochat se můžete maximálně ovcemi, kterých ale v této části trasy není moc. Po nějakých deseti kilometrech narazíte na Glengoyne Distilery, v níž vyrábí skotskou whisky. Pořádají se tady i prohlídky a degustace, takže pokud jde o něco, co vás zajímá, můžete si tady udělat zastávku. Já ale nejsem úplně fanoušek pálenek a tvrdého alkoholu všeobecně, proto jsem pokračovala dál.
Pro první zastávku jsem se ale rozhodla po zhruba dvou hodinách chůze jen o kilometr dál v The Beech Tree. Jedná se o kavárnu/restauraci, kde mimo jiné mají výběh s poníky. Došlo na kávu a nějaký dortík k ní, navíc jsem si to načasovala tak šťastně, že jsem se vyhnula první dešťové přeháňce. Neměla ten den být poslední, radar ale ukazoval, že v nejbližších minutách se snad obejdeme bez deště, tudíž byl čas pokračovat. Do uší jsem nasadila sluchátka s audioknihou Martina Moravce, konkrétně jeho rozhovorem s Helenou Sovákovou, a vyrazila na cestu.
Ještě nějakou dobu mě pěšina vedla mezi poli, případně lesem, následně se však stočila na silnici, podél níž pokračovala poměrně dlouho. Naštěstí se jedná o okrsky, na kterých není nijak enormní provoz, vlastně jsem za celou dobu nepotkala jediné auto. Zato jsem potkala honesty box, ze kterého jsem si odnesla colu, protože jestli něco při dlouhých pochodech pomáhá na doplnění energie, je to cukr. Brzy jsem se ocitla nad Drymenem, což je první větší obec po cestě, skrz níž ale cesta přímo nevede. Pochopitelně tam můžete odbočit, pro mě ale nebyl důvod. Vody jsem měla dostatek a před sebou poslední úsek cesty.
Po krátkém stoupání a nějakých těch výhledech jsem se dostala do lesa a dalo se do deště. Zatím šlo spíše o otravné mrholení, kvůli kterému se nevyplatí sahat po pláštěnce, skutečný liják měl teprve přijít. Trasa v tomhle úseku je trochu nuda, protože nenabízí víceméně žádné výhledy, prostě jdete lesem, sem tam se ale objeví docela hezké potenciální tábořiště. Nakonec jsem se dostala až na rozcestí, kde si můžete vybrat, jestli to vezmete rovnou dolů do Balmahy nebo si cestu o kousek prodloužíte a zdoláte Conic Hill. Nejde o nijak vysoký kopec, za pěkného počasí ale nabízí krásný výhled na Loch Lomond ležící pod ním, stejně jako na okolní krajinu. Oficiální trasa navíc vede právě tudy, tak proč si to zbytečně usnadňovat, no ne? Ještě před výstupem jsem se ale rozhodla dát si krátkou pauzu. Shodila jsem proto batoh, uvelebila se pod stromem, vytáhla svačinu a začala zkoumat radar.
Počasí bylo celý den vcelku pofidérní, ovšem na světě jsou horší věci než trocha deště. Navíc jsem věděla, že jakmile dorazím na dnešní ubytování, budu se moct usušit, tudíž blížící se přeháňka mě nemohla vyvést z míry. Zastihla mě v půlce cesty nahoru a vyžádala si vytažení pláštěnky, protože tentokrát šlo o regulérní slejvák. Výstup na Conic Hill se tak trochu proměnil v boj se živly i pláštěnkou, jak rychle déšť přišel, tak rychle však zase odešel, tudíž úplně nahoru už jsem stoupala za slunečních paprsků. Trasa nevede přímo přes vrchol, ale když už jsem se vydrápala až pod něj, usoudila jsem, že těch dalších pět set metrů nahoru ještě zvládnu. Mraky se mezitím rozestoupily a výhled byl ohromující.
O poznání náročnější než cesta nahoru byl sestup. Je sice upravený, v podstatě jsou to schody, ale jde o vysoké kamenné stupně, na nichž vaše kolena hodně trpí. Navíc je sestup mnohem prudší než relativně pozvolné stoupání z opačné strany. Nakonec jsem však zdárně dosáhla parkoviště a mohla se jít ubytovat do Balmaha Bunkhouse. Dostalo se mi tady vřelého přivítání. Majitel mi nabídl čaj a sušenky, chvíli jsme si popovídali o cestě i jeho návštěvě Prahy před více než třiceti lety a poté jsem se šla ubytovat. Nakonec jsem měla pokoj sama pro sebe, jelikož majitelé mi nabídli možnost dvoulůžkového pokoje za stejnou cenu, aby ten sdílený třílůžkový mohli využít pro jiné hosty.
Balmaha je maličká. Najdete tady jeden hotel s restaurací, jeden obchůdek se suvenýry a nějakými základními potravinami a pár domků. Moc variant, kam se zajít najíst, tak nemáte. Celkem nepřekvapivě jsem proto zamířila do té jediné zdejší restaurace, dala si k večeři lososa na asijský způsob spolu s lokálním ciderem a na ubytování si ještě dopřála před usnutím hrnek čaje.
Sobota 1. 8.
Balmaha => Beinglas Campsite
42,38 km
V měkké posteli jsem se vyspala do růžova, takže po snídani v podobě čaje a toastového chleba s marmeládou jsem byla připravená na další úsek putování. Věděla jsem, že mě čeká ten nejdelší za celou trasu, jelikož jsem se rozhodla v jednou dni zdolat celé Loch Lomond. Možná trochu naivně jsem doufala, že by to mohla být pohodová procházka po břehu. Nemohla jsem se splést víc. Po břehu se sice šlo, ovšem k pohodě to mělo daleko. Druhá etapa se tak proměnila v tu nejnáročnější, kterou jsem za celou dobu absolvovala, a rozhodně to nebylo kvůli množství kilometrů.
Při ranní kontrole mapy mi aplikace oznámila, že mě čeká desetihodinová cesta. To se nakonec ukázalo jako vcelku realistický odhad, byť i se započítanými pauzami do bylo spíš něco kolem devíti hodin chůze. Pokud byste očekávali, že jezerní úsek bude příjemná rovinka, dost byste se spletli. Nejen, že to bylo permanentní chození do kopce a zase z kopce, ale také v neskutečně členitém terénu. Většina stoupání tady vůbec nedává smysl, protože se obvykle vyškrábete pár set metrů nahoru, jen abyste za zatáčkou začali zase scházet blíže ke břehu. Aspoň se vám však nabízí spousta krásných výhledů na jezero z rozmanitých úhlů.
První delší pauzu jsem si naplánovala v Rowardennan, což je vesnička o pár domcích, jednom obchůdku a baru/kavárně. Navzdory inzerovanému vaření celý den mi bylo oznámeno, že kuchyně otevírá až v poledne, takže před jedenáctou dopoledne si můžu dát maximálně něco k pití. Došlo tedy na capuccino a poté na zastávku v honesty boxu, kde jsem mimo jiné ulovila čerstvou obloženou sýrovou housku. Zdejší pečivo je sice trochu tlamolep, ale darovanému koni na zuby nehleď. Lepší něco než být následujících x hodin o hladu.
Dalo se do mírného deště, ale jelikož pár následujících kilometrů cesty vedlo po silnici a následně vcelku příjemné a rovné lesní cestě, zas tak moc mi to nevadilo. Na rozcestí nabízejícím volbu mezi horní a spodní cestou jsem se rozhodla pro tu horní. Jednak kvůli výhledům, jednak kvůli výrazně příjemnějšímu terénu. Nemusíte tady totiž na každém kroku přeskakovat kameny, kořeny a další přírodní nástrahy. A vzhledem k tomu, že v dalších úsecích cesty si jich užijete ještě víc než dost, je každé ulehčení vítané.
Druhou delší zastávku toho dne jsem plánovala v Inversnaid, kde většina lidí etapu ten den končí. Zpětně viděno celkem chápu proč. Nachází se tady hotel, kde je pro hikery vyhrazena celá odpočinková místnost, také hostel a možnosti kempování. Nakonec jsem ale zastavila už pár kilometrů před ním, jelikož jsem narazila na samoobslužné bistro s krásným výhledem na jezero. Koupila jsem si nějaké sladké pití a chvíli jen tak seděla a kochala se, než byl čas jít dál. V Inversnaid jsem zastavila jenom krátce, abych si odskočila a doplnila zásoby vody. Přede mnou bylo posledních zhruba deset kilometrů, ovšem nutno podotknout, že nejtěžších deset kilometrů nejen této etapy.
Úsek, který následuje za Inversnaid, je vlastně poměrně krátký, aspoň vzdušnou čarou, ovšem technicky neskutečně náročný. Nachází se tady totiž několik poměrně náročných stoupání a klesání, z nichž některé už lehce hraničí s horolezectvím (a ne, zas tak moc nepřeháním). Nejpříšernější je v tomhle ohledu kus okolo jeskyně Roba Roye, kde musíte hodně přemýšlet, kam šlápnout a na který kámen skočit, abyste se bezpečně dostali dolů a nezřítili se někam do propasti. Zabrat by vám to dalo i nalehko, natož s poměrně těžkým batohem na zádech. Ve výsledku to byla právě tahle část cesty, kde jsem začala zpochybňovat svoje rozhodnutí zvládnout celé Loch Lomond v jednom dni. Jiná varianta než pokračovat však neexistovala. Leda bych načerno zakempila pod nějakým keřem.
Nějakých pět kilometrů před cílem jsem usoudila, že potřebuju další pauzu, proto jsem na jedné z četných pláží shodila batoh, vytáhla svačinu a dopřála si čtvrthodinku na nabrání sil. Přesně v téhle chvíli jsem si naplno uvědomila, jak obrovské vlastně zdejší jezero je. Po jeho břehu už mě však čekal jenom kousek. Po přejití oficiálně nefunkčního, ale neoficiálně použitelného mostu jsem se ocitla ve stoupání, které za mnou postupně uzavřelo výhledy na Loch Lomond a naopak otevřelo ty na Skotskou vysočinu, jež mě měly doprovázet další čtyři dny.
Závěrečné kilometry byly tak trochu souboj s časem, než začne pršet. Nebe se totiž povážlivě mračilo. V tomhle terénu už by to nebyl až takový problém, jelikož cesta byla víceméně rovná, stejně jsem ale doufala, že stihnu dojít do kempu, než se skutečně rozprší. A zadařilo se. Asi nikdy jsem nebyla tak ráda, že se přede mnou otevřel výhled na stany a chatky, jako na konci téhle vyčerpávající etapy. Zašla jsem se ubytovat do svého stanového boxu, dopřála si teplou sprchu a večeři ve zdejší restauraci a pak už byl čas zavrtat se do spacáku a pořádně si odpočinout.
Neděle 2. 8.
Beinglas Campsite => Bridge of Orchy
35,68 km
Rána ve Skotsku dovedou být velmi chladná, o čemž jsem se přesvědčila, když jsem ráno přemlouvala sama sebe, že musím vylézt z vyhřátého spacáku, pobalit se a vyrazit na další pochod. Nakonec jsem se ale přece jenom vykopala, zašla si na rychlou snídani a chvíli po osmé už byla opět na cestě. Sice jsem se trochu zamotala při opouštění kempu, ale těch pár desítek metrů navíc snad ani nestojí za zmínku.
Krajina okolo mě se postupně proměnila, teď už jsem skutečně cítila, že se pomalu ale jistě blížím do srdce Skotské vysočiny. Výhledy začaly nabízet mnohem více hor a kopců, spoustu zeleně a taky hromadu ovcí. Většina dnešní etapy vedla otevřeným terénem a přes pastviny, takže jsem se velmi důvěrně seznámila se zdejší faunou. Chlupaté skotské krávy jsem zahlédla jen jednou, a to ještě v ohradě, ovšem ovcí, těch byly podél cesty stovky. A v panoramatu zeleně rozbíjené bílými fleky bylo něco nesmírně romantického.
Přestože jsem se pohybovala pahorkatinou, většina úseku byla relativně rovná. Sem tam nějaký ten kopec sice přišel, ale vlastně nešlo o nějak náročné stoupání. Největším nepřítelem se tak pro mě stalo bahno, protože přestože za celý den nepršelo a odpoledne dokonce povětšinou svítilo sluníčko, půda byla z předchozích dní dost rozmáčena a místy musel člověk hodně zvažovat, kudy se vlastně vydat. Přes cestu skrz pastviny navíc v pravidelných intervalech stékaly z kopců potůčky, tudíž to buď bylo přeskakování po kamenech, nebo brodění se. Naštěstí i díky vcelku příjemné teplotě boty rychle schly a člověk se nemusel stresovat tím, že půjde v mokrých dlouho.
Co je zásadní nevýhodou této etapy, je praktická neexistence civilizace. Nejbližší obcí po cestě, do niž si nemusíte zajít, je Tyndrum, a to až po dvaceti kilometrech. Počítejte proto s dostatkem vody, ať máte co pít. Mým cílem bylo dojít právě sem a zastavit se v prvním otevřeném bufetu na nějakou limču a kafe. Trasa vede přes lesopark sousedící s kempem a hned na vstupní bráně si přečtete informaci o tom, že se v kempu nachází stánek, v sezóně otevřený od rána do pozdních nočních hodin. Nadšeně jsem k němu tudíž vyrazila, jen abych zjistila, že navzdory inzerované otvírací době tady mají zavřeno. Další možnost občerstvení se naštěstí nabízela jen o kilometr dál, takže jsem chtě nechtě pokračovala. Ty přidané metry se ale vyplatily, jelikož tady byl vcelku velký bufet nabízející teplé i studené pokrmy a dobře zásobený obchod. Dala jsem si tudíž k pozdnímu obědu kávu, sendvič a nějakou limču, doplnila zásoby vody, chvilku si odpočinula a vyrazila za posledními deseti kilometry dnešního úseku.
Zbytek cesty vedl víceméně po rovině. Sice trochu (nebo trochu víc) kamenitou cestou, ale bez nutnosti zdolávat velké převýšení a s možností kochat se horami okolo i ovcemi na pastvinách. Do Bridge of Orchy jsem tak dorazila v pozdním odpoledni a mohla se ubytovat. Zdejší noclehárna se nachází přímo na vlakovém nádraží, dokonce přímo na nástupišti. Nemusíte se ale bát, že by vás rušily projíždějící vlaky, není tady totiž nijak hustý provoz a reálně tudy vlak projede zhruba šestkrát denně, třikrát v jednom a třikrát v druhém směru. Poslední v půl deváté večer.
Na ubytování jsem se seznámila s belgickou rodinkou, která si vyrazila na West Highland Way tak trochu si zavzpomínat na mládí. Rodiče tudy totiž šli před dvaceti lety a rozhodli se místa si připomenout, zjistit, jak se za ta léta proměnila, a ukázat je i svým dětem. U večeře, k níž nám hostitelka uvařila boloňské těstoviny a piškotový dort s malinami, jsme si příjemně popovídali. Pak už byl čas jenom na teplou sprchu a zavrtání se do peřin.
Pondělí 3. 8.
Bridge of Orchy => Kingshouse Hotel
24,35 km
V porovnání s předchozími třemi dny mě tentokrát čekal relativně krátký úsek, přesto jsem na cestu vyrazila podle svého zvyku něco kolem osmé. Po projití vesnice (která čítá hotel a asi tři domy) na mě čekalo první a vlastně i jediné výraznější stoupání toho dne (což neznamená, že by po zbytek trasy nebyly kopce, jen výrazně mírnější). A taky první masivní útok midges. V předchozích třech dnech jsem měla štěstí, protože jsem na ně prakticky nenarazila. Tentokrát jsem se ovšem zastavila kvůli výhledu a přišel nálet. Batoh tedy letěl ze zad, vylovila jsem repelent a moskytiéru na hlavu a pakomáry prozatím zlikvidovala, nebo se před nimi aspoň ochránila. Bez nějakých štípanců se to neobešlo, jejich celkové množství ale bylo s ohledem na množství midges zcela zanedbatelné.
Už lépe chráněná proti dotěrnému hmyzu jsem pokračovala dál. Nejdřív chvíli po silnici, potom většinu dne po zpevněné horské cestě, která v minulosti sloužila hlavně pastevcům a pomáhala jim přesouvat obrovská ovčí stáda mezi pastvinami, případně mezi městskými trhy. Přesto jde o terén dost kamenitý, takže pokud nemáte ultra pevné podrážky, budete ho cítit. Celý úsek vede otevřeným terénem přes rozsáhlá vřesoviště, která se v pozdním létě (protože to ve Skotsku v srpnu vládne) zbarvují do fialova a jsou naprosto kouzelná. Můžete se kochat výhledy do okolních kopců a užívat si část trasy, která je populární i mezi jednodenními turisty. Široko daleko tu nenarazíte na žádnou civilizaci.
Vzhledem k tomu, že jsem vyrazila poměrně brzy, už v půl jedné jsem byla na dohled hotelu, který mi měl poskytnout útočiště na noc. Check-in tady ale měli až od tří, což znamenalo nutnost někde zabít následující dvě a půl hodiny, než se budu moct jít ubytovat. Naštěstí se plus minus po cestě nachází Glencoe Mountain Resort a v něm kavárna. V zimě je to lyžařské středisko a i v létě se můžete nechat vyvézt lanovkou na hřeben a obdivovat výhledy do okolí. Ve zdejším bufetu servírují teplá i studená jídla, tudíž jsem si dala sendvič, rovnou si koupila i něco na večeři a následující dvě hodiny se zabavila s knížkou.
Z kavárny jsem vyrazila kolem půl třetí, jelikož do hotelu mi odsud zbývaly zhruba tři kilometry. Kingshouse o sobě sice prohlašuje, že je to vesnička, ale jediné, co tu stojí, je hotel, tudíž se nacházíte doslova in the middle of nowhere. Vládne tady ale božský klid a můžete si vychutnat nádherné výhledy na okolní vrcholky. Navzdory opuštěnosti to sem lidi láká a zdaleka nejde jenom o hikery na West Highland Way. Na noc jsem se ubytovala ve zdejším hostelu, který je neuvěřitelně pohodlný, dopřála si teplou sprchu a za odměnu taky skleničku vína s kouzelným výhledem do okolí.
Úterý 4. 8.
Kingshouse Hotel => Kinlochleven
18,34 km
Předposlední etapa mého putování byla nejkratší, proto jsem na ni vyrazila později než na ty předchozí. Vyspala jsem se naprosto perfektně, jelikož hostel byl mimořádně pohodlný a nabízel skoro hotelový komfort. Je znát, že se tady specializují hlavně na movitější klientelu, vlastně si tak trochu myslím, že hosté hotelu provoz hostelu tak trochu sponzorují a ten díky tomu může nabídnout hikerům příznivější ceny. Den jsem zahájila v kavárně snídaní za 7,50 libry, v jejímž rámci máte nárok na džus, kávu nebo čaj a obloženou snídaňovou bulku, do níž vám dají cokoliv, co patří k typicky skotské snídani, pro mě to tedy byla slanina a míchaná vajíčka. Po jídle jsem nahodila batoh a vydala se na cestu.
Prvních pár kilometrů vypadalo počasí celkem rozumně. Sice zamračeně, ale s místy se protrhávající oblačností. Bohužel stačilo začít zdolávat Ďáblovy schody, abych pochopila, že přestože údolí Glen možná bude přes den relativně slunečné, na druhé straně hory to nehrozí. Stoupání totiž vedlo přímo do mraků, a tím pádem k prakticky neustávajícímu mrholení. Výstup po Ďáblových schodech mnozí označují za jeden z nejnáročnějších úseků. Což o to, úplný čajíček to není, ale ani nic, co byste, máte-li dobrou fyzičku, nezvládli. Navíc to je jediné výraznější stoupání na tomhle úseku, pak už půjdete spíš dolů.
Stoupání jsem zvládla zdárně nepřízni počasí navzdory. Nahoře jsem se ukryla do mírného závětří, abych jednak schovala brýle do pouzdra, protože aktuální meteorologická situace nedovolovala v nich pokračovat, jednak abych vytáhla pláštěnku. Minimálně pár dalších kilometrů mě totiž čekalo za vytrvalého a dost otravného mžení. Vlastně jsem se pohybovala v mracích, což znamenalo mokro a taky minimum výhledů. Ale něco přece jen vidět bylo a kouzlo Skotska navíc aspoň částečně tkví i v tom, že tady prší. Hlavní nevýhodou deště tak je fakt, že se nedá zastavit, protože se jednoduše nemáte kde schovat a sedět v dešti na zemi je přece jenom trochu uhozené.
Někde v půlce sestupu do Kinlochleven mě začala pobolívat kyčel, naštěstí ale nešlo o nic fatálního, co bych nedokázala rozchodit nebo aspoň ignorovat. Kolem půl jedné jsem tak šťastně dorazila do cíle. Kemp, kde jsem měla na noc rezervovaný stan, měl check-in až od tří, tudíž jsem se v mezičase uklidila do jedné ze zdejších restaurací. Dala si kávu, následně i čaj a zabavila se u knížky. Kolem třetí jsem se sbalila, skočila do obchodu naproti pro něco na zub, abych nemusela později řešit, co s večeří, a vyrazila se ubytovat.
Zdejší kemp je poměrně malý, ale pohodlný. Opět jsem si pronajala stanový box, který dostanete vybavený věcmi na spaní i ručníkem, takže po příjemně horké sprše jsem hodila provlhlé věci do sušárny a uklidila se do stanu, odkud už jsem vzhledem k přetrvávajícímu deštivému počasí ten večer nevylezla. V klidu jsem si snědla večeři, mrkla na seriál a zavrtala se do spacáku před závěrečnou etapou cesty.
Středa 5. 8.
Kinglochleven => Fort William
34,28 km
Čekal na mě poslední úsek cesty. Člověku se skoro nechtělo věřit, že už má před sebou skutečně závěrečné kilometry před tím, než dojde do cíle. Zatímco včera se kvůli dešti a hlavně větru midges někam schovaly, dneska zuřivě útočily, takže to opět chtělo repelent a moskytiéru. Snídani jsem si snědla za pochodu před obchodem, jelikož jenom za chůze se člověk může spolehnout na to, že bude mít aspoň chvíli klid, a potom už se vydala na trasu. Hned na úvod mě čekalo poměrně výrazné stoupání, potom však podstatně mírnější terén, ovšem taky déšť. Vytáhla jsem tudíž pláštěnku, abych byla před nepřízní počasí aspoň trochu chráněná, záhy se však musela smířit s tím, že suché ponožky dneska nehrozí. Většina cesty se totiž vlivem počasí proměnila v potok. Napřed jsem se snažila přeskakovat po kamenech nebo hledat suché varianty, po několika šlápnutích do vody jsem to však vzdala a smířila se s tím, že holt půjdu v mokrých botách a usuším se až večer na ubytování.
Po nějaké době se déšť přece jen zmírnil až úplně ustal. Zakempila jsem proto na místě s výhledem do krajiny, abych si tam dopřála krátký oddech před závěrečnými kilometry. Vytáhla jsem svačinu, kochala se výhledem a zdravila další hikery, kterých se v tomhle finálním úseku vyrojilo docela dost. Do cíle mi zbývalo ještě nějakých deset kilometrů, z větší části však v podobě klesání. Ten pocit, když jsem vylezla na poslední hřeben, odsud na cestu a po pravici viděla Ben Nevic zahalený v mracích, byl k nezaplacení.
Jakmile jsem sešla dolů, takřka k úpatí hory, otevíraly se přede mnou dvě možnosti. Buď to vzít doprava po původní trase podél silnice, anebo pokračovat rovně, střihnout si ještě jeden kopec, ale za odměnu si užít výhled na městečko. Asi není těžké uhodnout, co jsem si vybrala. Napřed jsem ale zastavila u lavičky na parkovišti a shodila ze sebe pláštěnku, protože přestalo pršet a podle radaru se zdálo, že znovu ani nezačne. Potom už na mě čekalo závěrečné stoupání, vyhlídka na Fort William pode mnou a cesta dolů do městečka.
Než se dostanete na konec West Highland Way, musíte projít jedinou hlavní ulicí ve městě, která je lemovaná obchody a restauracemi. Je pořádně dlouhá, takže půlku času máte pocit, že snad nikdy neskončí, nakonec však přece jenom dojdete k desce s nápisem ohlašujícím konec trasy. Jako tradičně mě to celé nějak dojalo, takže závěrečné metry jsem obrečela. Potom byl čas na obligátní fotku, zprávu domů, že jsem pochod ve zdraví přežila, a něco dobrého k jídlu. Rozhodla jsem se dopřát si pizzu ve zdejším kině, kde mají moc příjemnou restauraci.
Po jídle jsem ještě skočila nakoupit nějaké drobnosti a pomalu se vydala do hostelu. Check-in tady měli až od pěti, takže nemělo smysl sem chodit nějak zvlášť brzo. Po ubytování následovala teplá sprcha, umístění bot do sušárny, aby byly připraveny na další den, a relax s knížkou a čajem. Zvládla jsem další dálkový pochod, v šesti dnech překonala 154,5 km a už pomalu začínala plánovat, kam vyrazím příště.
Fort William a okolí
Po dokončení trasy jsem měla ještě jeden den navíc ve Fort William, takže by byl hřích nevyužít ho pro nějaký ten výlet. Původně jsem zvažovala výstup na Ben Nevis, nejvyšší vrchol Velké Británie, což je celodenní túra. Celková kilometráž je sice jenom něco málo přes dvacet kilometrů, ale musíte brát v potaz, že zdoláváte víc než tisíc výškových metrů. Nakonec jsem se proto rozhodla pro odpočinkovější variantu, která se na těch dvacet kilometrů dostala taky, jen to bylo po rovině.
Fort William samo o sobě moc velké není a projdete ho vcelku rychle, protože vedle hlavní třídy toho moc k vidění nenabízí. Můžete nicméně zkusit zavítat do zdejšího muzea, které je zdarma a nabízí řadu informací o historii této oblasti i každodenním životě v průběhu staletí. Jinak ale ve městě krom různých obchodů se suvenýry a příjemného knihkupectví mnoho nenajdete.
Pár kilometrů odsud u úpatí Ben Nevis se nachází destilerie, v níž už dvě stě let pálí pravou skotskou whisky. Konají se tady pravidelné prohlídky s průvodcem, vstup vás vyjde na 16 liber a v ceně máte kromě čtyřicetiminutové komentované prohlídky také degustaci zdejších výrobků. Dostanete dvě whisky, na úvod jednu vybranou destilerií, poté si můžete vybrat ze tří nabízených druhů. Každý je vám předem představen, takže se můžete sami rozhodnout, který je vám podle popisu nejsympatičtější.
Procházka podél Kaledonského kanálu sama o sobě je velmi příjemná a dovede vás až na pláž, kde kotví dnes už jenom vraky lodí. Popravdě netuším, co byly tyhle čluny v minulosti zač, svá nejlepší léta však už rozhodně mají za sebou. Lézt na palubu bych tedy nedoporučovala. Ať už proto, že to může být potenciálně nebezpečné, nebo kvůli varováním o soukromém majetku, které není radno porušovat. Pláž sama není příliš pěkná a koupat byste se tady, i s ohledem na průměrné letní teploty, asi nechtěli, nabízí ale nádherné výhledy.
Poslední zastávkou, k níž je to z pláže zase pár kilometrů, je Inverlochy Castle. Dnes jde o zříceninu kdysi významného hradu vybudovaného na strategickém místě, aby mohl dozorovat nad obchodem v kraji. V jeho blízkosti se odehrály dvě významné bitvy, jedna v 15., druhá v 17. století, krátce nato však začal chátrat a dodnes se dochovaly jenom trosky, byť vcelku zachovalé. Vlastně ještě v 19. století to tu muselo vypadat celkem k světu, protože místo svou návštěvou poctila královna Viktorie. Na druhou stranu byla údajně z prohlídky dost zklamaná. V minulosti to tady bylo volně přístupné, ovšem nedávno došlo k oplocení a uzavření areálu z bezpečnostních důvodů. Zub času totiž hlodá a hrozily pády kamenů a částí zdiva, které by mohly někoho poranit. Ve hře je konzervace a částečná rekonstrukce, pro britské památkáře ovšem není na pořadu dne, tudíž je otázkou, jak dlouho se na ni bude nakonec čekat.
Fort William ale také slouží jako výchozí bod mnoha pěších tras do okolí, takže pokud jste nadšení turisti, určitě najdete místo, kam odsud zavítat. A nemusí to být rovnou dálkový pochod (i když i takové možnosti se pochopitelně nabízí).
Pokud byste se mě zeptali, jestli stojí za to na West Highland Way vyrazit, odpověď je jednoznačně ano. Podíváte se díky tomu do míst, kam se jinak než pěšky dostat nedá, užijete si nádherné výhledy a taky relativní klid, protože byť je trasa vcelku frekventovaná, není zas tak rušná. Počasí sice může být všelijaké a dost pravděpodobně i bude, ale Skotská vysočina má své kouzlo i v dešti. Tak na ni vyrazte, bude to stát za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat