Paolo Giordano - Dobývání nebe

Co vlastně řídí naše jednání? Jak moc se necháváme vést svým okolím a kam až může zajít touha po dosažení vlastních, nedostižných ideálů? Paolo Giordano sepisuje svůj román Dobývání nebe jako generační výpověď, v níž nakusuje řadu potenciálně třaskavých témat a zároveň představuje skupinku sobců, kteří ve snaze dosáhnout vlastního uspokojení ničí životy lidí okolo sebe.

Bern, Nicola a Tommaso žijí společně na statku skoro jako bratři. Nicolovi rodiče se o oba zbývající hochy starají jako o vlastní a snaží se jim všem vštípit ty správné životní hodnoty a víru v boha. Jejich životní styl lehce hraničí se sektářstvím, ve své podstatě však nikomu neubližuje. Teresa jezdí do sousední rezidence na prázdniny, protože tam bydlí její babička, a s trojicí ze statku se seznámí náhodou. Už velmi záhy však začnou definovat její život a ovlivňovat každý její budoucí krok.

Zpočátku je Teresa jenom obyčejná poblázněná puberťačka a Bern, pro něhož zahoří, jenom letním románkem, byť intenzivním a nezapomenutelným. Když jí nečekaně zmizí ze života, zdrtí ji to, ale dovede se přes ztrátu nějak přenést. Stačí však, aby se po pár letech potkali znova a historie se začíná opakovat. Teresa je ochotná obětovat naprosto cokoliv, aby mohla být se svým vyvoleným, a její vlastní já se pomalu začíná rozplývat pod společným my. Vypadá to, že je pro lásku ochotná obětovat naprosto cokoliv, byť i ona má limity, za které už nechce nebo nedokáže zajít.

Giordano na stránkách svého románu zachytil postupné dospívání své hlavní hrdinky s překvapivě hlubokým pochopením pro ženskou duši. Teresa se z trochu naivní puberťačky proměňuje v ženu ošlehanou životem, která se snaží najít ve světě své místo, ale přesto selhává. Nechává se ovlivňovat a vláčet proudem, je pro ni těžké přijímat zodpovědnost za vlastní rozhodnutí a ještě těžší uvědomit si, co vlastně chce a činí ji šťastnou. Ocitá se v mnoha do různé míry toxických vztazích, ne nutně mileneckých, v nichž se její vlastní já vytrácí a upozaďuje, až téměř zmizí. Spektrum postav připomíná plejádu sobců, kteří se ženou pouze za vlastní uspokojením nehledě na následky a pocity ostatních.

V románu se otevírá řada společenských otázek, z nichž mnohé tvoří pozadí pro akce jednotlivých protagonistů, případně jim poskytují alibi pro místy až absurdní jednání. Giordano upozorňuje na problematiku závislostí, přičemž ne nutně pouze na drogách a alkoholu, neplodnost a reprodukční problémy, ochranu životního prostředí, politickou lobby i touhu po lepším životě. Nechává své hrdiny toužit po lepším světě, hledat jej v sobě i v okolí, ale zároveň zaslepeně následovat ideologie, kterým snad ani sami nevěří. Ukazuje světabol jedné konkrétní generace, která je ztracena ve světě kladoucím důraz na výkon, v němž každý, kdo nezapadá do předem vymezených škatulek, selhává. Vyprávění je navzdory závažnosti předestíraných témat nesmírně čtivé a velmi působivé. Jako by se autor snažil zjistit, co všechno jeden člověk vydrží, než se konečně vzbouří proti systému nebo proti těm, kdo se jej do něj snaží vtěsnat.

V Dobývání nebe Giordano opět prokazuje svůj vypravěčský talent a schopnost vyhmátnout témata rezonující společností. Předkládá čtenářům generační výpověď se svou vlastní, osobitou tragikou, skládá vedle sebe hrdiny, kteří nedokážou žít spolu, ale ani bez sebe a na první místo staví sobecké přehlížení čehokoliv pod falešnou zástěrkou vyššího dobra. Jeho hrdinové jsou v okolním světě dokonale ztracení, přestože se snaží nalhávat sami sobě opak, a hledání ideálu je postupně vnitřně rozežírá. Čím dál víc si totiž uvědomují, že navzdory všemu jsou vlastně strašně osamělí. Nebe, k němuž směřují, totiž zůstává nedosažitelnou metou schopnou srazit je na kolena, aniž by se k ní třeba jenom přiblížili.