Nina Špitálníková - Svědectví o živote v KLDR 2

Jak vypadá každodenní život v totalitní zemi, která si velmi přísně hlídá, aby do ní nepronikly žádné zahraniční vlivy a jakýkoliv pokus o narušení ideologie přísně trestá? Nina Špitálníková přináší v druhém díle své rozhovorové knihy příběhy dalších osmi severokorejských uprchlíků, které dávají nahlédnout do dění v jedné z nejizolovanějších zemí světa.

Každý z rozhovoru je do určité míry tematicky zaměřen, a to podle povolání respondenta. Autorka se skrz něj snaží dopídit toho, jak pro různé lidi vypadá severokorejská každodennosti a její různé aspekty. Značný prostor tentokrát dostává mateřství, a to jak s ohledem na dostupnou (či spíše nedostupnou) zdravotní péči, tak na běžný život a výchovu včetně nejrůznější peripetií, které s sebou přináší. Některé respondentky poukazují i na to, jak těžké je v Severní Koreji otěhotnět vzhledem k neuspokojivému zdravotnímu stavu mnoha žen, nebo popisují intimní život, který je do jisté míry řízený státem, protože předmanželské styky mezi muži a ženami se odehrávají v čistě platonické rovině.

Kromě náhledu do soukromí umožňuje kniha i pohled na některé ze státních či státem řízených institucí. Čtenář zjistí, jak v Severní Koreji vlastně vypadá nakupování a proč je v obchodě tolik prodavaček, dozví se něco o fungování železnice a zásobování nebo může nahlédnout do mrazivého prostředí zadržovacích cel a kárných zařízení. V případě některých výpovědí autorka sama přiznává jisté pochybnosti stran jejich pravdivosti, nesnaží se však respondenty nachytat nebo z čehokoliv obviňovat. V úvodu každého z rozhovorů dotyčného krátce představí, aby bylo možné zasadit si jeho příběh do širšího kontextu, rozhovor potom opatřuje doplňujícími poznámkami, v nichž dovysvětluje některé specifické reálie.

Rozhovory jsou vedeny za účelem získání co největšího množství informací a nemají pevně danou strukturu. Některé otázky se opakují, autorka se však spíše nechává vést tím, co dotyčný říká, doptává se nebo chce věci blíže specifikovat, případně se dělí o svou vlastní zkušenost, kterou má z doby, kdy v Severní Koreje sama pobývala jako studentka. Její způsob vedení rozhovoru není konfrontační a snaží se jej udržet v civilní rovině i v momentech, kdy s dotazovaným nesouhlasí nebo je přímo v názorové opozici. Do knihy se navíc nedostávají rozhovory ve své úplnosti, ale pouze ty jejich části, které odpovídají danému tématu, pro zachování bezpečnosti mluvčích je navíc v některých pasážích nutná cenzura.

Výpovědi jednotlivých respondentů jsou o to mrazivější, že odpovídají realitě, kterou si málokdo z nás dovede představit. Autorka nás jejich prostřednictvím zavádí do země, kam se pravděpodobně nikdo z nás nikdy nepodívá, a pokud ano, určitě nebude mít možnost vidět z ní víc, než se autority rozhodnou ukázat. Je zajímavé sledovat historický vývoj i současnost Severní Koreje, která nebezpečně připomíná nějaký dystopický román, pro miliony tamějších obyvatel však jde o každodenní realitu. Svědectví o životě v KLDR 2 tak je důležitým milníkem na cestě za poznáním této specifické totality, která se z vnějšího pohledu může jevit až absurdně, nějakým podivným způsobem však stále funguje a nic nenasvědčuje tomu, že by se to v nejbližší době mělo změnit.