Literatura má odnepaměti tendenci se škatulkovat na různé žánry, což je přirozené, ovšem mnohdy se dělí i podle toho, kdo má předpoklady konkrétní kousek číst. Členění na dětskou literaturu a knihy pro dospělé má své opodstatnění, protože existují témata nevhodná pro nezletilé oči a uši, ať už mluvíme o otevřeně erotických scénách nebo větší míře násilí. Existuje však i škatulkování, které je vlastně docela urážlivé. Obsahuje v sobě totiž skrytou skepsi nad duševními vlastnostmi čtenářů, de facto shledává jejich inteligenci nedostatečnou či podřadnou. Do takové kategorie se řadí zejména "lehké" čtení. Už samo označení v sobě nese stopu despektu. Ale kdo má vlastně právo kvalitu literárních děl soudit? A pokud se v podobných "nenáročných" knížkách vyžíváme, jsme proto horší nebo hloupější čtenáři?
