"Nálepkování" knih

Literatura má odnepaměti tendenci se škatulkovat na různé žánry, což je přirozené, ovšem mnohdy se dělí i podle toho, kdo má předpoklady konkrétní kousek číst. Členění na dětskou literaturu a knihy pro dospělé má své opodstatnění, protože existují témata nevhodná pro nezletilé oči a uši, ať už mluvíme o otevřeně erotických scénách nebo větší míře násilí. Existuje však i škatulkování, které je vlastně docela urážlivé. Obsahuje v sobě totiž skrytou skepsi nad duševními vlastnostmi čtenářů, de facto shledává jejich inteligenci nedostatečnou či podřadnou. Do takové kategorie se řadí zejména "lehké" čtení. Už samo označení v sobě nese stopu despektu. Ale kdo má vlastně právo kvalitu literárních děl soudit? A pokud se v podobných "nenáročných" knížkách vyžíváme, jsme proto horší nebo hloupější čtenáři?

Říká se, že každá kniha si najde svého čtenáře. A bude na tom něco pravdy, protože i ten sebevětší paskvil, který najdete na pultech knihkupectví, shledal někdo dostatečně zajímavým na to, aby jej vydal. Existují určité faktory, podle nichž se dá usuzovat na kvalitu knihy, ať už jde o věrnost žánru nebo třeba pravopisnou správnost, určitým vodítkem může být také nakladatelství. Samotné hodnocení konkrétního kusu je však už věcí čistě subjektivní, a tak zatímco jeden čtenář si může knihu zamilovat, jiný ji z duše nenávidí.

Nic jako objektivní hodnocení už z principu neexistuje, vždycky se do něj bude promítat subjektivní názor recenzenta. Ten se sice může snažit o jakousi objektivizaci posuzováním konkrétních aspektů knihy jako je příběh, postavy či jazyk, a to všechno může být mimořádně špatné, to však nutně neznamená, že si kniha nenajde své milovníky. Z osobní zkušenosti vím, že existují mraky knih, které já osobně sice považuju za otřesné, ale jiní je zbožňují. A proč jim jejich názor brát? Mají na něj právo, stejně jako já na ten svůj. Pokud jsem se v době svých vysokoškolských studií něco naučila, pak to, že úkolem kritika není knihu obhájit nebo odsoudit ani ji vnucovat konkrétní čtenářské skupině, byť doporučení dát může. Spíše by měl čtenáři pootevřít dveře k porozumění konkrétnímu textu, možná mu trochu naznačit, co v něm hledat, ale už nechat na něm, aby si našel vlastní cestu. Kritik je průvodce, jenž ukazuje to, co považuje za zajímavé, ale zároveň dovoluje ostatním, aby téma pojali po svém. Jak už jsem ale řekla výše, nic jako objektivní kritika neexistuje. Do každého soudu se promítá životní i čtenářská zkušenost konkrétního člověka, který se přirozeně může mýlit. A není nic špatného na tom s cizím názorem polemizovat. Jen by se to mělo udržet v mezích slušnosti a každý protinázor by měl být podložen konkrétními argumenty.

Za ty roky, co čtu, jsem zjistila, že nemám moc ráda "nálepkování" knížek. Zejména mi vadí, že na řadu dnes ve velkém produkovaných žánrů se hledí s despektem jenom proto, že jsou aktuálně na trhu úspěšné. A už vůbec nemám ráda označení "bestseller". Čím dál častěji se totiž jedná pouze o chytrý marketingový tah, který zvýší knize prodejnost. Protože, když to vezmeme kolem a kolem, nálepka bestseller ve skutečnosti neznamená nic jiného, než že kniha měla v zahraničí dokonale zvládnutý marketing, který zaručil její vysokou prodejnost. Toto označení samo o sobě ještě není zárukou kvality, protože, ruku na srdce, kdo z nás někdy nečetl nějaký "bestseller", u něhož zoufale kroutil hlavou nad jeho totální stupiditou? Z tohoto označení se v důsledku nadužívání stává vyprázdněný pojem. Těch "bestsellerů" je kolem nás tolik, že už tomuhle označení prostě nevěříme.

Ale nejde jen o nálepkování, které můžete vidět na obálce na první dobrou. O většině módních žánrů se dneska říká, že jde o "lehké" čtení. Tedy o něco, nad čím intelektuálové jenom opovržlivě ohrnují nos. Zůstává otázkou, do jaké míry je tahle přezíravost jenom pózou. Znám lidi, kteří by vás za to, že si přečtete erotický román, nejradši nechali kamenovat zaživa. Znám i takové, které se nebojím označit za literární snoby - čtou totiž výhradně kvalitní literaturu a o cokoliv, co zavání komercí, by se neotřeli ani špičkou prstu. Často přitom nemají s tzv. mainstreamovými žánry žádnou přímou zkušenost, protože je nečtou už z principu. A nepřesvědčíte je o tom, že i na poli fantasy nebo thrillerů se dají najít skvosty.

Co ostatně znamená přídomek "lehké" čtení? Že se nejedná o kusy, nad nimiž strávíte desítky hodin, jen abyste v závěru zjistili, že kniha sice disponuje vybroušeným slovníkem a spoustou jinotajů, ale vy jste z ní nepochopili ani ťuk? Zasvěceně mluvit o komplikované výstavbě textu a množství skrytých odkazů sice možná působí nesmírně sofistikovaně, ale kdo s vámi podobný zasvěcený rozhovor povede? Navíc, když přijdete po celém dni utahaní z práce, chcete se spíš topit v nekonečných souvětích s množstvím intertextuálních vsuvek, nebo si užít dobrý příběh? Nezpochybňuju, že čtenáři první skupiny existují, rozhodně jich však nebude většina. Lidskou přirozeností je hledat kolem sebe příběhy a vyprávět je. A totéž očekáváme od knih. Nic vám nezkazí den víc, než když se prolouskáváte objemnou bichlí, s vítězoslavným pocitem se dostanete na poslední stránku a nedočkáte se žádné pointy. A ano, i s takovými kousky mám zkušenost.

Jsou přirozeně žánry, které mají výrazně větší tendence sklouzávat k prvoplánovosti, tudíž od první stránky je vám jasné, jak nakonec skončí. Možná to je však přesně ten důvod, proč si je čtenáři vybírají. Když otevřete detektivku, čekáte, že na konci bude odhalen vrah, když se pustíte do milostného románu či spíše romance, očekáváte, že se na konci dají hrdinové dohromady, nebo přinejmenším prožijí nezapomenutelný vztah. Všichni máme rádi šťastné konce, i když řada cyniků se bude snažit namluvit vám pravý opak. To, že je kniha prvoplánová, však nutně neznamená, že je špatná. Tak nějak podvědomě víme, že v závěru detektivky bude vrah dopaden, netušíme však, jaká k tomu povede cesta. A právě tu si tolik užíváme. Navíc stačí se podívat na některá díla klasické literatury, která se stala nesmrtelnými, přestože jde vlastně o poměrně prvoplánové čtení - otevřete si třeba romány Jane Austenové nebo sester Brontëových.

Osobně nejsem člověk žánrově zcela vyhraněný. Mám ráda především knížky, které ve mně něco zanechají, nad nimiž se musím zamyslet a doznívají mi v mysli ještě dlouho po dočtení. Zároveň však s chutí sáhnu i po nějakém tom nenáročném "lehkém" čtení. V první řadě mám totiž ráda dobré příběhy. A ty nemusí být nutně složité. Označení "bestseller" nijak zvlášť nevěřím a snažím se knihy nenálepkovat ani žádným jiným způsobem. Přirozeně dělím knihy na dobré a špatné, jsem si však vědoma toho, že je to můj subjektivní názor způsobený mým čtenářským vkusem. Protože, nic si nenalhávejme, mám moc ráda i knížky, které mají z objektivního hlediska spoustu nedostatků a mnozí by se nestyděli označit je za odpad. Každý z nás je jiný a v závislosti na tom také hodnotí knihy, které se mu dostanou do rukou. Nikdy nikdo nenapíše knihu, která by se zamlouvala úplně všem, ale přesto si své čtenáře najde. Proto prosím, buďme tolerantní a neshazujme někoho jenom kvůli žánru, který preferuje a který my nepovažujeme za dostatečně intelektuální. Protože život je sice moc krátký na to, abychom četli špatné knihy, ale kdo z nás má právo o kvalitě rozhodnout?