Příběh velké lásky a zrady, snů a vzpomínek, nadějí a zoufalství, příběh kruté, ač spravedlivé pomsty. To vše a ještě mnohem víc je Monte Cristo. Zřejmě vrcholné dílo z pera Alexandra Dumase, které původně vycházelo v novinách a ve svých čtenářích probouzelo skoro závislosti na dalších a dalších pokračováních. Od poloviny devatenáctého století se toho vlastně zas tak moc nezměnilo, alespoň co se čtenářů týče. I přes téměř dvě stě let, které nás dělí od porážky Napoleona, milujeme Dumasovu knihu a čteme ji s úsměvem na rtech nebo zatajeným dechem. Cestujeme po krajinách, které tajně doufáme navštívit, a přejeme hrdinům štěstí nebo trest. Každému po právu, nikomu méně, nikomu víc.
Edmond Dantés má vše. Mládí, zajištěné postavení, milující snoubenku, starostlivého otce... a možná právě proto se osud rozhodne nepěkně si s ním zahrát. Lidé jsou odjakživa nepřející a kdo toho má příliš, je jim trnem v oku. Zvlášť v případě, kdy některé z věcí chtějí oni sami. Na námořníka a čerstvě jmenovaného kapitána lodi Faraon je tak zosnován komplot končící jeho uvězněním. V pevnosti If, málem na dohled rodné Marseille, zaživa hnije v podzemní kobce a nemá tušení, co se děje ve světě, který mu donedávna ležel u nohou.
Osud to však s Edmondem nemyslí až tak špatně, a na čas nastavená záda Štěstěny se od něj opět odvrátí. Ve vězení mu svitne naděje na záchranu v podobě starého abbé Farii, italského učence a císařského zajatce snažícího se o útěk. Oba muži spojí své síly, aby mohli společně prchnout. Faria ve vězení umírá, Dantés se však lstí dostane ven. Ve chvíli, kdy nechá pevnost If daleko za zády, se vydává na tajemný ostrov Monte Cristo, který mu má navždy změnit život.
Uteče bezmála dvacet let od osudného roku 1815, kdy pro Dantése na jeho vlastní svatbu přišli vojáci se zatykačem. Kapitán Edmond Dantés už dávno neexistuje. Místo něj se rodí bohatý, vlivný, inteligentní a prohnaný hrabě Monte Cristo. Má dostatek peněz, aby si nakoupil cokoliv se mu zachce, dokonce i otevřené dveře do nejvyšších pařížských kruhů. Tady, v soukromí svého honosného domu a výsměšné anonymitě své vlastní inteligence, může začít osnovat pomstu. Ruka spravedlnosti má dopadnout na krky udavačů a vrahů. A protože Bůh zcela zjevně stojí na straně hraběte, není těžké uhodnout, na jakou stranu se nakloní misky vah...
Krom hlavní dějové linie zaplétané Monte Cristem můžeme sledovat několik vedlejších, ale rozhodně ne bezvýznamnějších, které líčí osudy hrdinů, bez nichž by příběh nemohl vzniknout. Láska, nenávist, touha po uznání, touha po majetku... to všechno jsou pohnutky nutící desítky různě významných postav k volbám. Nikdo, kdo se jednou setká s Monte Cristem, už nebude stejným člověkem. Mění se lidé, mění se prostředí, přesto zůstává obraz pařížské smetánky první poloviny devatenáctého století bažící po frivolních zábavách, bohatě prostřených stolech a naditých peněženkách. Prozřetelnosti se nikdo neubrání a spravedlnost si vždy najde své místo, ať se naši hrdinové brání sebevíc. Každému, co jeho jest, jak praví známé přísloví.
Kým by byl Monte Cristo bez krásné katalánky Mercedes, mstivého rybáře Mondega, vychytralého účetního Danglarse a zbabělého prokurátora Villeforta? Každý z nich hraje v příběhu roli nadmíru významnou. Vždyť účasti všech tří mužů a zrady jediné ženy je potřeba k tomu, aby bylo komu se mstít a koho soudit za čtrnáct ztracených let ve vězení.
Edmond Dantés, alias hrabě Monte Cristo, muž mnoha tváří a mnoha převleků, stojí v centru dění a vše se točí okolo něj. Díky abbé Fariovi získal důležité vzdělání, díky svým cestám po světě je rozšířil. Je to muž světaznalý, inteligentní, odhodlaný bít se za pravdu a spravedlnost. Hájí své zájmy a k nepřátelům je nelítostný, dokáže však být i nesmírně laskavým a chápavým přítelem lidem, kteří si jeho přízeň zaslouží. Ač jich není mnoho. Léta věznění ho nezlomila, přes všechna příkoří mu pomohla začít nový, i když ne šťastnější život.
Krásná Mercedes, Edmondova životní láska, je ženou, která bojuje se společností, ale podléhá jejímu tlaku. Ze strachu či spíše zbabělosti se dopouští zrady a bere si Fernanda Mondega, hraběte Morcerfa, který anonymním udáním poslal Dantése do vězení. Všechny radosti jejího života postupně mizí a nakonec se scvrknou do jediné - jejího syna Alberta.
A co Morcerf, Danglars, Villefort? První toužil po Dantésově milované, druhý po jeho postavení, třetí měl jenom strach. Provinil se každý z nich a nelze říci, čí vina je menší. Toho kdo udání "v žertu" napsal, toho, kdo jej odeslal nebo toho, kdo mu ze strachu o vlastní mravní bezúhonnost popřál sluchu? Je třeba trestat, je třeba se mstít. A přestože dvacet let odvál vítr, spravedlnost nezapomíná.
Dumas píše zvláštním způsobem. Nezapře v sobě dramatika, protože řada scén se odehrává víceméně na bázi dialogu s minimem uvozovacích vět. Zároveň však dokáže zapojit básníka v sobě a poeticky popsat jeskyně z pohádek Tisíce a jedné noci stejně jako skvostné paláce a zahrady. Je břitký při slovech o pomstě a květnatý v řečech o lásce. Je však především výborný vypravěč. Používá desítky mytologických a biblických odkazů, vyžaduje od svého publika určitou zběhlost. Na jednu stranu je to celkem pochopitelné, společnost devatenáctého století se často nechávala unášet mytologickými příběhy jako senzačním čtením a dobře je znala. Objevují se i citace v latině či italštině, zazní rovněž angličtina. Vše však má své pevně stanovené místo a při vynechání by chybělo.
Hrabě Monte Cristo bere jednoduše dech. Jeho stránkami se můžeme prokousávat s rozporuplnými pocity, přesto jim nemůžeme upřít, že vyvolávají emoce. Dumas jako bryskní vypravěč nás umí nasměrovat přesně tam, kam chce, a naladit tak, jak si sám přeje. Je to mistr pera a neobyčejný manipulátor, přesto mu to rádi odpouštíme. A román, který přežil už tolik generací, čteme s chutí a nadšením, abychom se dobrali k tomu toužebně očekávanému šťastnému konci. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat