Po několika nekonečných letech čekání jsme se přeci jen dočkali závěrečného dílu Odkazu Dračích jezdců. Kruh se uzavřel a Eragonova dobrodružství, která jsme tak dlouho prožívali spolu s ním, konečně skončila. I když... nikdy se nemá říkat nikdy a závěrečný díl tetralogie si přímo říká o pokračování.
Válka, válka, válka a... zase válka. Tak nějak by se dal děj v krátkosti charakterizovat. Celá kniha, tedy necelých sedm set stran, se totiž zaobírá výhradně bojem, občas se vyskytne nějaká ta nenásilná vložka. Ve většině případu se však naši hrdinové zuřivě bijí nebo se snaží uprchnout ze zajetí. Co jiného by ostatně taky mohli dělat, že?
Vardenové pod velením Nasuady s konečnou platností vytáhli proti zloduchovi na trůně - králi Galbatorixovi. Jejich postup je, jak už to tak bývá, zpomalován výbojnými šlechtici, poddanými a dalšími nečekanými okolnostmi. Král si pochopitelně nemůže přát být sesazen. Přes jeho způsoby však mají jeho pohnutky zvrácenou logiku, která se neukazuje jako úplně špatná. Vardenský boj se tak mění spíš v principiální snahu porazit zlo a nastolit spravedlnost, ať to stojí, co to stojí.
Eragon, jako jediný z existujících jezdců, stojí na straně Vardenů a snaží se jim pomoct. Během boje s královstvím však bojuje i sám se sebou. Snaží se pochopit, kým vlastně je a jak by mu to mohlo být prospěšné. Přes všechen svůj výcvik si je vědom toho, jak žalostně málo umí a jak pramalou šanci na úspěch má. Někdy však může pomoc přijít z nečekaných stran a někteří lidé se mohou projevit jinak, než bychom od nich čekali. Válka se totiž podepisuje na všech a mění je nejrůznějšími způsoby. A staví je před volby, kterým musí čelit. Kdo se rozhodne správně a kdo pochybí?
Většina příběhu se točí okolo Eragona a jeho dračice Safiry, jejímuž pohledu na věc je dokonce věnována jedna celá kapitola, občas nás události zavedou na nečekaná místa ve společnosti Rorana nebo Nasuady. Zbytek postav však má celkem omezený prostor. Obvykle se o nich dovídáme pouze prostřednictví někoho a hlubší pohnutky nám tak unikají. Občas není těžké je uhodnout, většinou nám ovšem zůstávají skryté. Což je skutečně škoda a jejich potenciál tak zůstává nevyužit.
Každý z nás si určitě oblíbil nějakou z postav a rád by se o ní dozvěděl co nejvíc. Prakticky každý, kdo nestaví na první příčku Eragona, však bude zklamán. Záhady obestírající třeba bylinkářku Angelu i nadále čekají na své rozluštění, mnoho se nedozvíme ani o Arye nebo Murtaghovi.
Kniha je napsána velmi čtivě a příjemně ubíhá. Jako ve všech předchozích dílech, i tady je použit starověký jazyk a okrajově také jazyky některých dalších národů. Velmi zajímavé je vyjadřování draků, které se výborně projeví v kapitole vyprávěné z pohledu Safiry. Vzhledem k tomu, že pro většinu věcí okolo sebe nezná přesné pojmenování, skládá slova k sobě a tyto složeniny pak přenáší na budovy, osoby, věci... Celá kniha napsaná takto by se přečíst nedala, jako oživení je však využití nesmírně zajímavé.
Ve skutečnosti není příběh nijak složitý, krom války se vlastně neděje vůbec nic. Bitva střídá bitvu, souboj je nahrazen dalším soubojem a jedno zajetí se promění v další. Přesto se dočkáme nejednoho překvapení, z velké většiny jde o něco příjemného. Například nový jezdec, pro něhož se vylíhne poslední Galbatorixovo vejce. :) Přesto knize pár procent musím srazit a to zejména pro nevyužitý romantický potenciál. Od závěrečného dílu jsem čekala trochu víc. Ale kdo ví? Možná právě pro ta nenaplněná očekávání se Paolini odhodlá napsat ještě něco a dá nám tak odpovědi na všechny nezodpovězené otázky i tajná očekávání...
Žádné komentáře:
Okomentovat