Romantické knížky mám celkem ráda, dokonce byly i doby, kdy jsem zuřivě četla harlekýnky. Přesto mě tahle kniha nepřesvědčila - příběhem, historickými reáliemi ani hromadou chyb. Faktických i tiskařských.
O čem to celé je, je celkem uspokojivě shrnuto v anotaci. Ysobel z Locronanu je potomkem jednoho z nejstarších a nejváženějších rodů v zemi, přesto je s ní na hradě jejího bratra nakládáno jako s obyčejnou služkou. Hlavním důvodem je její neskutečná krása, která je trnem v oku její nehezké švagrové. Ysobelin bratr sice ví, že s dívkou nenakládá nejlíp, ale milejší než spory je mu džbánek dobrého vína.
Dívka se svému novému postavení nebrání. Má pocit, že nic lepšího si nezaslouží, protože je "pošpiněná". Jednoho dne se náhodou setká s rybářem Josem a milostný románek je na spadnutí. Oba dva k sobě pochopitelně zahoří vášní a svůj vztah okamžitě náležitě zpečetí. V podstatě ihned Ysobel zjistí, že její milenec je šlechtic a rytíř z řad Jeana z Montfortu, on však o dívčině totožnosti nemá ani tušení.
Netrvá to dlouho a události začnou nabírat na obrátkách. Hrad je přepaden, Ysobel vlastní neopatrností chycena a uvězněna a Ysský kříž, tajuplná relikvie, která svému nositeli propůjčuje vládu nad Bretaní, se dostává do rukou největšího zloducha. Aby toho nebylo málo, schyluje se k závěrečné bitvě, která má rozhodnout o osudech všech.
Autorka zasadila děj do roku 1364, tedy na samý konec válek o bretaňské dědictví. To je však spolu s postavou Jeana de Montfort nejspíš jediný historicky pravdivý údaj, který se dá v knize objevit. Ohledně reálií si totiž autorka příliš nelámala hlavu. Některé věci znějí lehce nepravděpodobně, některé úplně nesmyslně. Stejně tak mám poněkud problém s reáliemi frankofonního prostředí, k nimž se ještě vyjádřím níže.
V románu jde především o Ysobel a Jose de Comper, krom ústřední dvojice se však v knize vyskytují i některé další postavy. Čelní místo mezi nimi zaujímá paní Mathilda, samozvaná vládkyně na Locronanu, která komanduje všechny okolo sebe a ignoruje manžela. Na švagrovou nesmyslně žárlí a dává jí své opovržení najevo při každé možné příležitosti. V ponižování slabších se jednoduše vyžívá. Navíc si obstarává finanční prostředky špinavými obchody - otrokářstvím.
Další celkem výraznou postavou je Pascal Cocherel, samozvaný vévoda bažící po moci a vládě nad Bretaní. Jeho úmysly jsou všechno, jen ne čisté. Ale na každou svini se někde vaří voda, takže i na našeho milého zloducha nakonec dojde.
A nedá mi to nezmínit se aspoň ještě pár slovy o ústředním páru. Krásná Ysobel i její milovaný Jos jsou si svým způsobem nesmírně podobní a právě tato podobnost a především donebevolající hrdost je nakonec málem rozdělí. Ještě že okolo nich existuje řada dobrých přátel ochotných pomoci jim banální spory vyřešit. A díky vévodovi z Montfortu za jeho vždy čestné úmysly.
Nakladatelství by se v první řadě mělo zamyslet nad tím, že najme lepšího editora. Tolik chyb na tak malém stránkovém rozsahu jsem už dlouho nezažila. Tiskařský šotek si tentokrát skutečně jak se patří zařádil. Přesto jsem ochotná přimhouřit oko. Co mi vadilo víc, je autorčina neznalost frankofonního prostředí. Nejvíce se to projevuje ve volbě jmen, která francouzsky často neznějí a ve špatném použití tvaru predikátu. Ono je to mnohdy víc, než je de na tom správném místě.
Celkově nejsem z románu nijak zvlášť nadšená. Jako oddychovka na letní odpoledne k vodě není špatný, rozhodně však nepatří k něčemu, co bych musela nutně zařadir do své knihovničky. Podobných romantických klišé jsou hromady, takže za mě Ysobel jednou a dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat