Dobrodružství v kouzelné zemi Mianthilii pokračuje...
Poté, co se naši dva hrdinové vrhli do ledové řeky, se s nimi setkáváme, světě div se, živými, zdravými a nezraněnými znovu a můžeme sledovat pokračování jejich příběhu. Než se však můžeme ubezpečit, že skok z vodopádu je vlastně naprosto bezpečný adrenalinový sport, předchází prolog, v němž se lidský král pokouší získat nazpět své město. Bitva, která se odehrává, je místy trochu nelogická a těžko realizovatelná, ale dejme tomu. Bojová technika je každému, kdo někdy nestál s mečem v ruce, víceméně cizí a ani já si tu nehodlám hrát na znalce. Bitva o hlavní město, ke které se děj v průběhu knihy ještě několikrát vrátí je pouze vedlejší linkou, která nás až tak moc nezajímá. Raději se vraťme k hlavním hrdinům.
Zatímco v prvním díle se celkem pravidelně střídaly pohledy jednotlivých hrdinek, druhá kniha se zaměřuje téměř výhradně na Neilin. Její sestra, v prvním díle působící jako poměrně rozumná osoba, se nejspíš díky nějakému tajnému sesterskému spojení začíná chovat stejně hloupě jako sama Neilin, což ji vynese až vysoko do koruny stromu. A to doslova. O elfské princezně, dceři temného elfa, se toho nedozvíme o nic víc.
Zatímco v prvním díle se nám křišťály vydaly na dlouhý výlet a raději se vůbec neobjevily, ve druhém jde všechno až moc dobře. Ne že by snad Neilin objevila všechny magické talismany, cesta, která ji k nim má nasměrovat, je však až podezřele snadná. A svým způsobem je to cesta ke změně charakteru hlavní hrdinky. Ovšem bez předchozího vývoje. Neilin se začíná chovat jako normální člověk, ale tak trochu to vypadá, že převlékla kabát z ustrašené naivky v odvážnou bojovnici prakticky přes noc. Na někoho, kdo v sebe absolutně nevěřil, získá potřebné sebevědomí až příliš rychle, psychologický vývoj je poněkud zbrklý.
Zatímco Neilin úspěšně zdolává nástrahy, které jí temný vládce klade do cesty, v lidském království zuří válka. Její průběh je místy trochu absurdní, zvláště pak postava samotného krále. O bojové technice se vyjadřovat nechci, přestože mnohdy mi připadá přinejmenším zvláštní, musím však zmínit boj samotný. Náš milovaný král se do bitvy vrhá s neuvěřitelným zápalem, díky čemuž je, jak bývá ve válkách běžné, raněn a člověk má místy pocit, že s řeznými ranami, které bez obtíží ustojí, by nedokázal bojovat ani Superman. Pokusme se to připsat nadměrné dávce adrenalinu v krvi.
V určitých pasážích jsem měla pocit, že scény tak trochu vykrádají Pána prstenů a odehrávají se podle naprosto stejného scénáře. Vzhledem k délce knihy se také objevuje trochu moc legend a příběhů, které nemají s dějem žádnou přímou souvislost, a nadměrné množství kouzelných bytostí. Skoro to vypadá, že jakýkoliv tvor, který se kdy mihl v mytologii, v kouzelné Mianthilii žije. Funkce některých je rozhodně zajímavá, zmiňme zvláště scénu se Smrtí, někteří tvorové jsou však naprosto zbyteční a příběh by přežil i bez nich, dejme tomu obr.
Celkově si ode mě druhý díl Křišťálů vysloužil vyšší hodnocení, a to hlavně díky druhé polovině knihy. Děj se začíná odvíjet způsobem, kdy se konečně něco děje a má to svoji logiku, postavy začínají být zajímavější a barvitější, ty nové pak jsou v podstatě přínosem. Nezbývá než doufat, že třetí díl nezklame a dobře nasazené tempo druhého si udrží.
Žádné komentáře:
Okomentovat