Velké epické finále tetralogie, v němž se všechno uzavře, zlo bude potrestáno a dobro zvítězí. Tak nějak by to asi mělo vypadat. Mělo... realita je bohužel trochu jiná.
Putování za záchranou světa - typický námět fantasy, který není ničím nový a chce to skutečně velký um, aby dokázal zaujmout. V případě Minotaura vyloženě nenudí, ovšem ani nenadchne. Cesta jako taková totiž neobsahuje přílišné zvraty - postavy směřují k jasnému cíli a to se nemění. Velkou většinu knihy tak zabírá pouze putování sem a tam a tam a sem. A přestože jedna akce střídá druhou, čtenář může mít pocit, že se za celou dobu vlastně vůbec nic neděje. Jednotlivé souboje totiž působí spíš jako vsuvky na zaplnění místa, než že by měly nějaký hlubší význam. Hlavním námětem posledního dílu série Křišťály moci by nicméně měla být konečná porážka zla. Ta, přestože nechybí, je však poněkud ošizená. Kniha, která jasně míří k svému závěru, by si zasloužila rozehrát velké finále na více než deseti stranách, jak je tomu v tomto případě. Konec pak působí poněkud uměle a vykonstruovaně - konec nastane, aniž by se na něj čtenář stačil pořádně připravit, pořádně se na něj těšit a v napětí ho očekávat.
Jedním z kladů celé knihy jsou relativně dobře prokreslené postavy. Hrdinové se dál vyvíjejí, jejich psychologie nezůstává na mrtvém bodě a chovají se uvěřitelně. Často jsou ovládáni svými emocemi a předsudky, ale v tomto případě to nijak zvlášť neruší. Občas je jejich chování trochu předvídatelné a jejich psychologie lehce černobílá, ale do pohádkového ladění fantasy to víceméně zapadá. Z hlediska své psychologie je zřejmě nejzajímavější Sorgan, jehož vývoj je přes všechny mé prvotní obavy dobře uvěřitelný. Výborně vykreslen je rovněž charakter Leonis.
Pokud mám k postavám nějakou výtku, pak to, že je jich příliš. Do příběhu, který končí, se zbytečně zapojují nové postavy, které z hlediska příběhu nemají prakticky žádný význam. Mnohem zajímavější by bylo, kdyby problémy, které hrdinům pomáhají řešit, vyřešili hrdinové sami. Závěrečný díl jakékoliv série by měl být dohrán s už vyloženými kartami, ne neustále přidávat další a další, aby se příběh nepřevalil do zlomu, kdy se objeví nějaký "deus ex machina." Z nově přidaných postav svoji funkci nejlépe plní Démon, který si našel svoje místo a do celkového kontextu výborně zapadá. Ostatní jsou možná lehce nadbytečné.
Po jazykové stránce se autorka neustále zlepšuje a slova nebo slovní spojení, která by vyloženě bila do očí, se prakticky neobjevují. Pár případů, které mi úplně neseděly, bych sice našla, ale nejedná se o žádný markantní problém, kvůli němuž bych knihu odložila. Autorka píše čtivě, kniha se čte velmi dobře a celkem lehce. Neztrácíte se ve složitých souvětích a kostrbatých větách. Občas jsem měla pocit "příliš mnoha slov" - některé věci by se snad daly popsat jednodušeji. I přes taková místa se však lze snadno přenést.
Celkově mě Křišťály moci: Minotaurus nezklamaly, vše dopadlo víceméně tak, jak jsem čekala. Trochu mě mrzí poněkud chudé vyvrcholení, možná by stálo za to rozepsat ho víc na úkor jiných a nepodstatných pasáží, s koncem jsem ovšem nadmíru spokojená. Úplný závěr k příběhu pasuje, osudy jednotlivých postav se propletou tím správným způsobem a zdá se mi, že napsat konec jinak by znamenalo "znásilnit" příběh. Křišťály moci: Minotaurus a vůbec celá série jsou milým počtením, které mohu s klidným srdcem doporučit hlavně mladším čtenářům.
Žádné komentáře:
Okomentovat